Tahy myšlenek

Myšlenka sedmá

Přemýšlím. Přemýšlím zda jsou všechny ty nápady tak skvělé jak si myslím. Přemýšlím proč každá ta myšlenka postupem času bledne. Možná to bude tím, že čím jsem starší tím uvažuji nad jinými věci na vyšší úrovni. Jenže já se jich vzdát jen tak lehce nechci. Chci aby jeden z milionů nápadu vykvetl do knižní podoby. Chtěla bych aby voněl jako ty krásné nové knihy, co čtu každý den. Chtěla bych... Chtěla bych spoustu věcí!

Chtít je krásná věc, ale zrealizovat své přání už je těžší. Každým dnem touha roste, ale nápady zarytě stojí na místě. Škola mi v tom to ohledu příliš nepomáhá. A tak přemýšlím dál...

Koncept VI.

Před 700 miliony let
- období hadaikum

Povrch planety Země byl žhavý. Všude panovali nepřetržité sopečné erupce. Žár byl nesnesitelný a atmosféra odvátá. Žádný tvor nebyl přizpůsoben k těmto extrémním podmínkám, přesto však po této planetě chodilo dítě. Jeho kůže byla černá jako uhel a jeho oči se blyštili temnotou. Dívalo se do nekonečného vesmíru. V očích se mu odráželo žhavé magma a hvězdy z daleké oblohy. Nořil se do hlubin vesmíru, hltal ho, měl ho na dosah!
Pak spatřil ji - Lunu. Slyšel její smích, když se vyhoupla do nejvyššího bodu.  Jeho srdce z lávy se rozbušilo prudkými údery, proto teplota Země nemilosrdně stoupla.
Touha obdařit ji, ho zasáhla jako úder blesku. Povrch Země vybuchl a pak se zklidnil. Pára ze syčícího kamene stoupala do výšin, jako oblaka kouře a pomalu se začala seskupovat. Na chlapce dopadla první kapka vody. Zasyčel bolestí. Chtěl se schovat, ale neměl kam. Skryl svoji tvář do rukou. Déšť ho kropil čím dál víc a jemu náhle došlo, že to bylo vlastně příjemné. Nastavil tedy dešti i tvář. Úsměv se mu rozšiřoval dokud se nerozesmál úplně. Smál se, život a energie ho pohltila.
Náhle pod bosýma noha ucítil zašimrání. Vykulil oči a uskočil. Na jeho místě vyrůstala zelená křehká tráva, která se postupně šířila a houstla. Kluk se rozesmál nad svým úlekem. Radost ho naplnila, když spatřil nádhernou květinku. Stejně krásnou, stejně křehkou i elegantní jako jeho Luna.

Luna zastavila svoji dráhu, když spatřila smějící se ho kluka, který na ní divoce mával. Dívenka nemohla uvěřit co z malého podivína vyrostlo. Změnil se v mladíka s modrými oči jako ta květina co držel v ruce a jeho úsměv byl nádhernější než samotné paprsky její máti. Náhle pocítila tu sílu slunce - matky. Pokorně svěsila hlavu. Nemohla opustit svoje místo a povinnost, tak odvrátila obličej a vydala se dál.

Mladík svěsil hlavu. Podíval se na uvadající květinu, stiskl ji v ruce.
Tráva zašuměla, vítr zakvílel v korunách statných listnáčů, moře se bouřilo.
Zahleděl se na odcházející Lunu i on cítil tu sílu slunce. Na květinu dopadla slza. Už se nemohl dále dívat. Hodil květinu i se slzou daleko od sebe. Na místě dopadu, kde byla před tím holá země se vytvořilo jezero. Díky horám, které ho obklopovaly, se stalo místo ještě krásnější než bylo.
Slunce pomalu zapadalo za hory. Poslední paprsky ozářily třpytící jezero. Modrá květina, plující po jezeře změnila bravu na růžovo rudou jako západ slunce. Příští den na stejném místě kolem jezera stálo tisíce stromů s růžovými okraji.

Zatím co kraj různorodě ožíval a kvetl, zamračený mladík odcházel, skrytý stíny, daleko od jezera...