Tahy myšlenek

Kapitola dvacátá druhá

„Hej, ty!“
„...“
„Jo, ty...“
„...“
„Zahajuje se tajná operace.“
„...“
„Ptáš se mě jaká?“
„...“
„Pak ti to teda povím, člověče. Krycí je název D.Í.V.K.A O.H.N.Ě. a všechno musí být zatajeno dokud nenastane svatosvatý datum 1.9.2019 (btw lidi, taky jste si to všimli? 1.9. 2019 ←— vtipný a fakt originální datum pro vydání 😂) ! Jde o to, že potřebujeme vybrat obálku, ale mistr CrazyTarkyna si nemůže vybrat a proto se ptám tebe člověče... Která?“

Obrázek číslo 1.

Obrázek číslo 2.

„Neváhej a hlasuj!“

***

A nyní můžeme přejít ke konceptu 😆 upozorňuji, že je trošku delší než obvykle, takže doufám, že za to po mě nebudete házet krysí bobky jako moje sestra... 😂

Koncept XXII.
Blonďaté vlasy mi vlají ve větru, když projíždím rušnou ulicí Prahy. Projedu rychle kolem páru seniorů, kteří jsou zavěšení do sebe. Odrazím se od země a s nově nabytou rychlostí vyrazím dál. Obrácená kšiltovka mi příliš nepomáhá, když se objeví v zatáčce sluneční paprsky, za to brýle s tmavými sklíčky ano. Proplétám se mezi přibývajícími žáky designérské střední školy. Pár lidí mě pozdraví, nebo mi zamává a já jim to s úsměvem oplácím. Prostě normální den, jako každý jiný.
Zahlídnu brunetku, která má na sobě šálu v letním období. Tak to je rozhodně moje kamarádka Piper.
„Piper!“ křiknu na ní. Z nějakého důvodu si odlechčeně oddechne, když zvedne hlavu od mobilu. S prudkým pohybem zastavím před její
„Rose! Měla jsem o tebe strach!“ vlétne mi do náruče.
„Proč?“ rozesměji se a pokusím se jemně vymanit z její náruče.
„Neodpovídala jsi mi na Messengeru,“ lehce zatřásne mojí džínovou vestou.
„Tak proč jsi nepoužila normální zprávy?“ vyprsknu smíchy, když se po mém oznámení zatváří, jakoby o tom nikdy neslyšela.
„A jo,“ plácne se do čela.
„Tak pojď ty moje messengerová holko,“ obejmu ji kolem ramen a s prknem v druhé ruce ji odvedu do školní budovy. Učitelé a žáci se tu motají jako hejna rybek v bludišti mořských korálů. Škola je takovým bludištěm. Neznalý člověk určitě zabloudí, znalý zabloudí občas a veteráni jsou povinni tyhle zbloudilé ovečky navádět. Proto tahle škola ignoruje pozdní příchody. My dvě ale rozhodně nehodláme přijít pozdě, takže se řítíme po schodech do učebny biologie. Učitel, který nás má zrovna učit je jeden z nejméně oblíbených. Je tak přísný a vyšinutý, že posílá vystresované žáky při sebemenším obvinění do kouta. Školní zvonek zadrnčí těsně ve chvíli, kdy ztěžka usedneme do lavic.
„Dneska máme štěstí,“ zašeptá Piper. Přikývnu na souhlas. To opravdu máme. Hodina se může táhnout do nekonečna. Žáci sedí rovně jako pravítka a snaží se nezamhouřit oka. Představa, že by měli stát celou hodinu v koutě je zrovna nelákala.
„Slečno Rose,“ zaduní učebnou jeho nezajímavý tuctový hlas.
„Ano, pane učiteli?“ vyhrknu.
„Vy spíte?“ zvedne obočí. Cítím jak atmosféra houstne. Všichni napjatě vyčkávají výbuch.
„Ne, pane učiteli,“ klidně odpovím. Nebo se mi aspoň zdá, že to zní vyrovnaně. Každopádně asi moc moje taktika nezabírá. Učitel nabírá rudnaté barvy. Vypadá jako rajče, které nadopingovávají nadávkami.
„Slečno Rose, běžte se projít k-“ zbytek věty zanikne v jekotu zvonění. Třída vybuchne a hrne se rychle k východu. Já nejsem žádnou výjimkou. Naštěstí zmizím dříve, než mě stačí vyvolat k sobě. Piper mě brzo dožene na půl cesty k další učebně. Okamžitě se mě chytne a začne vyzvídat.
„Tvůj táta je pořád naštvaný za tu jeho pracovanu?“
„Jo,“ pokrčím rameny. Jak jinak. Tak bych byla naštvaná, kdybych přijela domů a objevila svoji původně čistě bílou pracovnu, natřenou na růžovo. Ale byla to jeho chyba, neřekl mi jakou barvou ji mám natřít.
„Takže proto jsi neodpovídala na Messenger?“ docvakne ji konečně.
„A nebudu odpovídat ještě necelý měsíc,“ zakřením se na ní.
„Chudáčku,“ polituje mě.
„Nedělej si ze mě srandu a raději mi řekni, jak se má tvůj sexy bratr,“ bouchnu ji do ramene, když se svíjí smíchem.
„Můj sexy dvouletý bratr mi říká Papájo,“ odpoví mi zatímco si utírá slzy od smíchu. To zase vybouchnu smíchy já.
„Tak to mě těší... Papájo,“ vyhrknu ze sebe mezi smíchem.
„No co, děláš jako bych ho k tomu navedla já,“ s úsměvem se otočí a vejde do třídy. Nechá mě stát osamotě na chodbě. V tu chvíli uslyším z druhého konce chodby křik. Karla a Evu. Ti dva se nesnášejí už od chvíle, co se poprvé viděli. Ze začátku ty jejich hádky byli fakt směšné. Padala jedna vtipná perla za druhou, ale začínám toho mít dost. Hodí se k sobě, tak... Tak je jednoduše dám dohromady. Políbím svoje špičky prstů a zamířím na hádající pár. Fouknu jakmile jsem si absolutně jistá, že mířím na správný místo. V mých očí vidím dva Amorovy šípy letět chodbou, až k těm dvoum. Zásah. Vidím jak se jejich hádka utiší a pak už jen na sebe tiše zírají. Konečně mají všichni svatý klid. Můj úkol zde je u konce. Piper už na mě čeká ve třídě. Nemůžu se dočkat, až ji povím o tomhle novém středoškolském páru roku. Když se však prudce otočím s úmyslem ji to rychle oznámit vybourám se do něčí hrudi. Moje pečlivě propracovaná prezentace se rozlétne do vzduchu. Cítím, jak se poroučím k zemi, tak se v reflexně chytím košile původce tohohle letu katastrofy. To ovšem vůbec nečeká, takže políbíme tvrdou zem oba dva. Zasténám.
„Promiň nechtěl jsem-“ začne se omlouvat a sbírat rozházené papíry, společně s dvěma holkami, které byly svědky nehody. Vytřeštím oči.
„Filipe?“ vyhrknu, když si potvrdím svoji domněnku. Jeho šedé ocelové oči se nedají s někým splést. Jak se ale dostal na naši školu?
„Ahoj Rose, rád tě zase vidím,“ pozdravil mě s úsměvem. Možná se pletu, ale tohle není ten Filip, kterého jsem znávala.
„Co tu děláš?“ tiše zasyčím. Rychle sbírám své papíry a učebnice, včetně kšiltovky, jelikož mám v plánu z téhle situace hezky vycouvat.
„To co ty, vzdělávám se,“ odpověděl mi také šeptem.
„Proč ale tady? Proč sis ze všech škol vybral zrovna tuhle?“
„Copak nemám nárok na prestižní školu?“
„Proč mám takový pocit, že mě pronásleduješ?“ zavrčím na něj tentokrát už vztekle. Vyvadí mě z rovnováhy jeho neochvějný klid. Tenkrát se takhle nechoval a to mě štvalo ještě víc.
„Musím tě zklamat, ale nesleduji tě. Jsi pro mě jen jedna z mnoha, to už víš ne?“ klidně řekne. Nemám daleko k pláči.
„Jsi idiot,“ vykřiknu na celou chodbu. Vytrhnu mu moje papíry z ruky a s malým úsměvem si je vezmu i od dívek, které zvědavě pokukují po hnědovlasém klukovi s ocelovýma očima. Zapluji rychle do třídy, kde už sedí udivená Piper.
„Co se stalo?“ starostlivě se dotkne mé paže.
„Nic,“ odseknu příkře. Udivená kamarádka se ukřivděně stáhne. Povzdychnu si.
„Sakra, promiň, nechtěla jsem na tebe být takhle zlá,“ omluvím se.
„Omluvu přijmu, ale jen podpodmínkou, že mi řekneš všechno o tom, co tě tak rozrušilo,“ založí si bojovně ruce.
„Jseš to ale potvora,“ věnuji Piper úsměvavý úšklebek. Vesele pokrčí rameny. Pravdou je, že ji nechci lhát, ale zároveň ji to nechci říct. Do pekla.
„Šla jsem, spadla jsem a mám zpřehazený papíry na prezentaci,“ velmi zkráceně vysvětlím. Praští mě za to do ramene.
„A co to tvé: "Jsi idiot"? Zařvala jsi to na celou školu.“
„Nepřeháněj,“ řeknu jí, když bezcitně odeženu mouchu. Školní zvonek naštěstí debatu ukončí dříve, než ze mě stihne vydolovat víc informací. Do třídy vstoupí třídní učitel. Odloží si své desky - dokonce i baret - na stůl a sundá si z očí brýle.
„Dobrý den, sedněte si vážení,“ pobídne nás. Za šoupání židlí se tak stane. Třída se uklidní, ale trvá to o něco déle.
„Klid! Děkuji. Tak se vrhneme do nového tématu. Vytáhněte si sešity, prosím,“ oznámí a zapne interaktivní tabuli.
„Literatura. Literatura je svět, který nás dokáže přenést z jedné reality lehce do druhé. V užším slova smyslu ji známe pod pojmem fikce, tedy imaginární svět. Slabinou tohoto pojetí je však existence nefikčních děl, stejně jako fikcí, jež se za literaturu obecně nepovažují,“ výklad učitele započne. Fascinovaně poslouchám jeho hlas, který mě nutí dané téma obdivovat. Každým slovem mám nutkání k němu dojít a ukázat mu vlastní tvorbu, které se věnuji již devět let. Devět let práce, kterou stejně nakonec znám jen já, Piper, matka a - sevřu v prstech pevně tužku.
Nevím co tady dělá. Nelíbí se mi to, určitě má něco za lubem a já jistě zjistím co...