Tahy myšlenek

Myšlenka devatenáctá

Chroustám tu piškoty a nevím co Vám sem napsat. Je to zvláštní. Obvykle mám plnou pusu nějakých vtípků, které nikdo dost často nechápe, nebo tu píšu zahloubaná depresivní pitomosti. A dneska nic. Nu což... Obsahy už dávno připravený mám, řeknu tedy k tomu jen pár věcí. Za prvé Vám posílám k přečtení koncept a něco k zamyšlení. Ani nevím, proč jsem to "filosofický" něco psala, možná jen z rozmaru - tak, jako každý jiný 😂
Budiž tedy.
Můžete se již pustit do čtení :DD

Filosofické něco
Co jsou pro mě vlastně příběhy? Co jsou pro mě věty, slova a písmena? Co jsou pro mě ty významy ukryté v nich?
Člověk by řekl, že po těch letech psaní kýčovitých příběhů na to přijdu...
Každé slovo na mě dýchá a šeptá mi něžně odpovědi na mé otázky, ale stejně nerozumím významu. Je to jakoby na mě tiše křičely den co den skrz zaprášené stránky knih, a i když jsem sebevíc natahovala uši, stejně jsem nikdy nedokázala ty nepatrné zvuky slov, zachytit. Plavou mnou pochybnosti, které užírají moji duši.
Co si asi osud pro mě nachystal? Mám talent stát se stát Vůdcem malých neexistujících charakterů? Mám schopnosti vytvořit daleké kouzelné světy? Mám dostatečné nadání vyniknout mezi miliony?
Stojím vysoko na kopci těsně u nebe. Slunce romantiky se klíží k obzoru. Vedle stojí sakurový strom, který zpívá svoje věčné básně inkoustu a pera. Nedokážu se pohnout, ba ani dýchat, když mi jemný vánek prostých slov pohladí jizvy od trnů obav.
Kdo mi poví kým jsem a co tu dělám? Kdo mi řekne zda mám právo se dotknou hvězd?
V očích se odráží smršť dalekých břehů fantazie. Hvězdy padají jako vodopády třpytivých perel.
Kdybych znala odpověď na všechny otázky, pomohlo by to vůbec?

Ať už tak, či onak... Světem jistě bloudí někdo, kdo zná tu správnou odpověď...

Koncept XIX.
Ačkoliv bylo neobvykle velmi teplé léto, na zemi byl poprašek sněhu, a tam kde nebyl, tráva namrzla v ledové krusty. Rampouchy na stromech byly silné téměř jako ladné paže dívky. Pod jejich váhou se stromy shýbaly, až na zem. Po sněhu lehkým krokem tančila dívka s bílými vlasy. Její pomněnkové oči vyjadřovaly tolik emocí, ale tvář byla nehybná jako skála.

Na druhém konci mýtiny ve stínu statné jedličky stál mladík s ohnivě rudými vlasy. Nad jeho hlavou bledě zářily liščí uši a spihle vysící ocas. Jeho kaštanové oči byly vřelé plné něhy, ale také zkřivené intuitivním strachem a bolestí. Nevědomky si promnul hrdlo. Dívce to neušlo. Její oči zvlhly, ale pokračovala v divokém tanci.

Opačný konec mítinky vlastnil jiný mladík. Byl světlovlasý a měl skoro černé ocelové oči. Nad hlavou mu zářily mihotavě šedavé uši a ocas houpající se z pod oblečení mu komíhal melancholicky ze strany na stranu. Dívka se s nadějí podívala do jeho pobavených ocelových očí. Dokud mu neztvrdl obličej a neschoval si emoce do svého nitra.

Dívka tančila dál ve svém středu, kde jí sníh téměř láskyplně laskal její chodidla. Srdce jí nebušilo, neboť bylo z ledu. Dech uštvaný jako po dlouhém maratonu. Čím blíž byla jednomu z mladíků, tím více srdce pookřávalo. Ale ona si nedokázala vybrat. Natáhla ruku k jednomu, ale pak si to rozmyslela a natáhla se k druhému, tomu zrzavému. Avšak tam průhledná stěna z ledu ji zabránila pokračovat.

Zasténala.

Tanec nabíral na rychlosti. Zrzek se čím dál více vzdaloval do bezpečí stínů jehličnanů. Když už by mohl být sotva vidět i jeho obrys, dívka škobrtla a upadla. Výkřik plný bolesti její duše proťal líbezné písně ptáků.

Nastalo hlasité ticho. Její prázdná schránka ležela schoulená na zkrvaveném sněhu...