Tahy myšlenek

Myšlenka jedenáctá

Mám-li býti upřímná... Právě teď při psaní této kapitoly sedím ve sněhu. Ano ve sněhu. Ani netuším, proč zrovna na něm, když tu mám tak pohodlné dřevěné židličky. Asi to bude tou leností. Jo, to bude asi ono. Když si tak sedím v téhle křupavé nadílce, napadá mě spousta věcí (mezi nimi se samozřejmě prohání myšlenka, že mi začíná nějak tuhnout zimou zadek).

Nu což, pavděpodobně asi tuhle kapitolu zveřejním, až večer, protože než něco vymyslím trvá to celé věky. Každopádně asi přejdu k věci, když jsem se tak hezky vykecala (muselo vás to určitě unudit k smrti!!!).

Takže... *Odkašle si*

Bylo nebylo, jedno děvčátko, které milovalo trička -

Počkat... Cože?? Fajn radši toho nechám, než mi tu někdo odpadne, kvůli té nesmírně nudné větě! Radši přejdeme rovnou na koncept. Jó, to zní jako dobrý nápad. Takže si užijte, doufám ničím nerušený koncept a uvidíme se zase někdy příště! 😉😁

Koncept XI.
Zlodějíček mi mé pevné objetí opětuje. Měla jsem slzy v očích. Když spatřil rukojeť dýky v mých zádech, vyhekl. Svůj stisk zpevním, nedokážu se mu postavit čelem a umřít bez jeho objetí. Snaží se mi vymanit z náruče, ale nedovolím mu to. Cítím jak mě opouští síly.
„Ne, Hellen prosím... Prosím neodcházej,“ zachytí mě s těmito slovy, když se mi podlomí kolena. Padl se mnou do prachu.
„Řekni mi tvé jméno...“ zašeptám. Na zmáčené tváři mi skane jedna z mnoha slz. Něžně mi ji setře.
„Řekni mi... Tvé jméno,“ krev se mi začala řinout i z úst.
Zlodějíček zavzlykal. „Erides, jmenuji se Erides... Proč mi to děláš? Proč??“ položím mu ukazováček na rty, abych ho umlčela a něžně ho pohladím po tváři.
„Sbohem Eridesi...“ s tím mě opouštěla veškerá síla. Ruka mi sklouzne do prachu. Hledím na bledé modré nebe, stejné jako Eridesovi oči. Zvláštní a klidné... Zavřu oči, neboť zrak mě stejně jako síla v mých paží, opouštěl. Nyní jsem už měla zodpovězenou jedinou otázku, jež mě provázela po světě magie.
„Hellen? Hellen!“ zatřásl semnou zoufale.
Cítím, jak moje vědomí odplouvá. Žádné světlo, jen vzdalování se od břehu fyzického těla. Pod zavřenými víčky vnímám ještě stále ty modré nebeské oči a jeho známou tvář. Nakonec i ta zmizí v temnotě zapomnění...

(P.S.: Omlouvám se za to krátké nic, příště vám pošlu delší 😅😇)