Tahy myšlenek

Myšlenka desátá

Kouzelná krajina plná magických míst ubíhá v rychlém sledu. Čas plynne pomalu a zároveň rychle, jako divoká řeka.
Když se dívám do té krajiny přes poškrábáné okénko vlaku, musím se usmívat. V jednu chvíli vidím hory, v druhé strohé lesy, v té třetí pozoruji zase vyorané pole a vlnité louky.
Cesta vlakem byla vždycky tou nejkrásnější. A ačkoliv to třeba byla a je pokaždé stejná trasa, stále mě udivuje svou rozmanitostí i krásou, či krutostí její proměny.
V tu chvíli mám mysl prázdnou jako sklenka vody. Není kalná, není s bublinkami, není v tom sladidlo, ale je to křišťálová voda - průzračná jako prameny v horách. Na světě nic neexistuje jen ta příroda a já. Dokázala bych se dívat hodiny, ale mladší sourozenci nikdy nedají pokoj 😂.

A tak vám posílám nový koncept, protože mi nic jiného ani nezbývá. S pozdravem naprosto šílená CrazyTarkyna 😇.

Koncept X.

     Ještě před sekundou tu bylo děsivé ticho, pak se mi do citlivých uší opřel nápor výkřiků a jásotu. Zděšeně se dívám na kněžku A’Callu. V jejích očích však jen nalézám její krutou odpověď. Ona to myslela smrtelně vážně. Náhle vidím zpomaleně. Dostavila se ke mě panika a nevěřícnost. Tu paniku v sobě držím už dlouho a dnes ji jen posílila frustrace. Nechci nic řešit válkou, ani nechci vést klany okiham.
     Najednou se mě lehce dotkla útlá ručka E’Llie, tak aby mě nevyděsila ještě více. Podívám se do jejích klidných starostlivých modrých očí, průzračných jako klidné jezírko ve Špičatých horách. Kousek od něj jsem před měsícem zabila tu nestvůru, kterou na mě poslal Gabriel. Pousměji se. Jak to říkal ten kočičák Simon? Buď klidná jako to jezírko a vyřešíš tak spoustu problémů. Lia se široce usmála svým naivním štěněčím úsměvem.
Nějaký strážný najednou varovně zasyčel. Jásot se okamžitě ztiší. Ze zadu, však bylo slyšet jen štěkání a vrčení.
„Ne, já vám nechci ublížit. Jsem Dan, bratranec Hellen!“ ozval se povědomý hlas. Ještě než si strhnu korálek Velekněžky, zasyčím. Proměna proběhla hladce, díky měsícům výcviku s O’Rissem. Díky Poutníkovi nyní můžu Dana osobně navštívit, aniž bych ho vyděsila. Tetování od kočičí ženy, teď ostře kontrastovalo s nyní téměř bělostnou pletí, která dlouho nevylezla z těla okihami. Mastné matné vlasy nebyli výjimkou.
     Můj strašný vzhled, který se na mě podepsal díky rozdílné stravě oki-ham Dana nevyděsil. Mám pocit, že on ve mně viděl jen tu vnitřní změnu. Neuvěřitelně klidná s vzhledem ztrhané holky. To nedělá zrovna valný dojem. A navíc mi zůstaly mé pruhy jako vedlejší účinek proměny z okihami na člověka. No a to mě dělalo slušným monstrem. Teda aspoň podle mě.
„Co tu děláš, bratranče,“ utrhnu se. Neměla jsem v úmyslu se na něj utrhnout, ale teď už to asi nenapravím.
  „Já-já… Ty… Chelly, ty-“ začal koktavě.
„Vypadám hrozně, žádné překvapení, co kdyby ses vymáčknul a řekl mi, proč si sem přišel?“ zalituji těch ostrých slov, jakmile se na něj pozorněji podívám. Jeho tělo se nezvladatelně třáslo, jak zadržoval pláč. Rudé vyplakané oči na mě těkavě třeštil, už je měl asi vysušené z prolitých slz.
„Co se stalo?“ zhroutil se na kolena a já s ním.
„On je zabil,“ zlomil se mu hlas.
„Koho?“ došlo mi kdo zabil, koho jen tuším. Roztřese se mi ret, že ho musím silně skousnout.
„Mou matku a otce.“ Ucítím v ústech kovovou krev. Neudržím své slzy, které se mi hrnuly z očí jako slaná voda z přelitého kalíšku.
Chtěla jsem mu říct, že je mi to líto. Ale suchu v krku mi v tom zabránilo.
Můj žal vycítili i okihami. Aby vyjádřili lítost, nemusely používat slova. Každá moje prolitá slza v nich vyvolala soustrast, neboť oni sami slzy neměli. Dvojčata S’illen a U’illa se dotkla mých ramen. Pak se přidal i pramenopisec Q’Inn a pak další a další. Všichni se dotýkali každé mé končetiny. Včetně mého vykuleného bratrance. I já jsem tenkrát byla vyděšená, když mi tohle poprvé udělali. Válela jsem se tehdy v prachu a v hlíně, když zemřel maličký čerstvě narozený raboo.
Promlouvali na nás jejich cizokrajným jazykem, jehož schopnost rozumět jsem dostala jako dar od samotné Velekněžky. Mám pocit, že bych ho měla přeložit Danovi.
„Tvoje duše pantera Quil'Lana spojena s duší Všemocné, tvoje slané slzy ze slaných potoků pramenící z Velekněžčina lůna jsou jejími slzami…“ začnu tiše přeříkávat.
„…Neboť všichni jsou dětmi Velekněžky, bohyně pravdy…“ v očích Dana jsem viděla svůj odraz. Mé oči zářily podivným bílým světlem jako luna na třpytivé obloze.
„…A ty jsi s ní spojen jako slunce a měsíc se zemí…“ zrychlí se mi dech.
„…Nechť ať duše ztracené naleznou klid…“ puls mi vyletí prudce nahoru.
„…V říši Pradávných…“ oči se mi zvrátí v sloup a propadám se do bezedných temnot.