Tahy myšlenek

Kapitola dvacátá pátá

Kdo by si to pomyslel? Vydávám nejnovější verzi Dívky ohně a přemýšlím nad svým slibem.
Před několika měsíci...
Hlas mého minulého Já:

Tohle prostě dopíšu i kdybych se měla postavit na hlavu! Slibuji!

Jo, asi tak to nějak znělo a já si teď lámu hlavu nad tím, jak to proboha zvládnu, když jsem taky slíbila, že:

Budu vydávat kapitoly každou neděli!

Život na mě hází moje věty... To není fér... Dobře - dobře, můžu si za to sama, ale stejně. Už chci se vším všudy uzavřít tenhle příběh, protože už mě nebaví, jak se to se mnou táhne jako nějaký břímě. Což není, protože je to můj nejoblíbenější a snad i nejlepší příběh jaký jsem kdy vymyslela.

Mmmm...

Víte co? Přečtěte si radši můj koncept a neposlouchejte to blábolení unavený holky! 😅😂

Koncept XXV.

„Až příště někoho zabiješ, kopat s tebou mrtvoly nebudu,“ zasýpal do telefonu poměrně naštvaný mladík. Z telefonu se ozval smích, než ukončil se zlostným zavrčením hovor. Měl už celkem po krk svého idiotského přesto však nejlepšího kamaráda. Trochu se uklidnil, když dopil poslední doušek kávy, kterou po celý telefonát drtil v ruce. Telefon bezpečně uschoval v kapse. Vyhodil prázdný kelímek a zapálil si tolik vytouženou cigaretu. Když slastně popotáhl ten hnus, byl už konečně klidný. Slabý větřík mu pocuchal vlasy. Ten parchant dostane ještě do držky, tím si byl naprosto jistý. Vydal se svým líným houpavým krokem ke skoro prázdné zastávce. Z ní měl jet na vyšší střední. Cítil se trochu divně, když si uvědomil, že jediný čekající byla velmi ucházející holka v tradiční uniformě. Stála tam klidně, hledíc před sebe. Uniformu poznával. Byla charakteristická jen pro jednu jedinou školu a to byla ta jeho. Měl slabou předtuchu, že by se s ní do křížku dávat neměl, přesto však típnul cigaretu a vykročil k ní. Náhle se tichou ulicí rozneslo vzdálené brzdění auta. Trvalo mu příliš dlouho, než si uvědomil, že se to auto řídilo přímo na něj. V hlavě měl naprostý prázdno, jak jím prostupoval šok. Nebyl si jistý co se v těch nadcházejících pár minutách, nebo spíše v řadách sekund stalo. Prostě najednou ležel na zemi s holkou, která na něm obkročmo seděla a držela mu košili pod krkem, zatímco druhou rukou svírala předek auta. Nepochyboval o tom, že to byla nesmírně sexy póza, ale vidět ji jak vlastní silou zabránila přímému střetu s autem… Na jeho malý mozeček to bylo trochu moc. Z auta vyklopýtal opilý muž. Dívka se bez špetky dalšího zájmu zvedla a oprášila si z ramene neviditelný smítko prachu.
„Vopravdu se vomlouvám, ale nějak vidím dvakrát, začal řidič. Dívka ho v dalších omluvných větách zarazila vražedným, skoro až strašidelným pohledem. Být jím, tak by si radši chránil rukou koule a utíkal od ní co by nejdál mohl.
„V pořádku, nemusíte se omlouvat. Vůbec nic se totiž nestalo, zapíchla do něj ostré kudly, teda vlastně pohled a sebrala si tašku ze země. Otřesen se zvedal taky na nohy. Takhle se mu neklepaly už velmi dlouho. Vlastně to bylo tehdy, když měl nastoupit na nižší střední. Oprášil si špinavou uniformu. Ta holka šla pěšky směrem ke škole, což bylo nějakých tich pětadvacet minut cesty, zatímco muž se bezradně díval na svoje auto. I jako opilému mu došlo, že tahle kára už nepojede. Možná by měl zkusit místo něj zavolat odtahovou službu a počkat tu s ním, dokud si pro něj nikdo nepřijede, ale nijak extra s ním nesoucítil. Vždyť ho skoro zabil! Odfrkl si. Nevěnoval mu ani pohled, prostě spěchal za tou holkou. Byl si vědom, jak moc neuctivě se zachoval k tomu muži, bylo mu to však naprosto někde. Jeho totiž spíš zajímalo, jestli ta holka je vůbec člověk, protože takový náraz, by nepřežil nikdo…

Takže... Co na to říkáte?