Tahy myšlenek

Kapitola třicátá druhá

Tak se k vám zase vracím 😂 jste rádi? Já jo. S hrníčkem citrónového čaje s pupkem velkým jak půlka Země (babčina práce - chci říct umění - lepší kuchařky na světě není, hlady rozhodně umřít nemůžete, leda na přežrání 😂😂) Vás oficiálně zdravím u dvaatřicátý kapitoly Tahů myšlenek.

Dneska bych chtěla ukázat svoji práci, kterou jsem poslala do soutěže. Je mi celkem jasné, že to nevyhraje, ale jsem na ni pyšná, protože to je poprvé za dlouhou dobu, co ten mini příběh nevypadá jako výtvor třináctiletého puberťáka. Už je to nějaký ten rok od mých třináctin, tak doufám, že vás to taky přesvědčí. A když ne, proč né že jo? Každý máme svůj názor a já ho příjmám!

Au revoir přátelé, užijte si další koncept... 😉😂

Koncept XXXII.

„Bylo nebylo... Bojovali dva udatní mladíci...“

Obrovský meč se s ohlušujícím třeskem střetl s čarodějovou holí. Sprška jisker osvítila potemnělý svět zbarvený do barvy krve a násilí. Když na sebe protivníci pohlédli, bylo okamžitě jasné, že ani jeden z nich nechce prohrát. Vmžiku od sebe odskočili ryjící při dopadu do země hluboké rýhy...

„A maminko?“ zeptal se malý klučina držící velkou obrázkovou knihu. Mihotala se na světle svíček, díkyčemuž se zdály být obrázky o to víc živější.
„Povídej, zlatíčko.“
„Proč ten čaroděj a rytíř na sebe útočili?“ pevným stiskem sevřel knížku.
Moc si přál být čarodějem, ale proč tak čarodějové nenáviděli rytíře? Vždyť jeho kamarád chtěl být vždycky rytířem, jako on chtěl být vždycky mág - pak to ale znamenalo, že jednou proti sobě budou bojovat a to on nechtěl. Měl ho moc rád.
„Legenda praví, že kdysi dávno existovalo pět rytířů, jeden král a čaroděj. Všichni byli velmi mocní a silní - to proto, že je svazovalo pouto přátelství. Jednoho dne však vznikl mezi čarodějem a rytířem kulatého stolu spor. Nic už nebylo jako dřív, když se jejich pouto roztrhlo. Čím dál častěji docházelo k šarvátkám, dokud nepožádali krále o povolení souboje na život a na smrt-“

Hubený čaroděj vyslal proti mohutnému rytířovi smrtící kouzlo. To však neškodně sklouzlo po štítu a s výbuchem prachu se uzemnilo v zemi. Odhalil tak tisícovku mrtvých mužů i žen. Leželi v nepřirozených úhlech s vytřeštěnýma očima do prázdna. Následovala série výpadů při kterých rytíř nedal čaroději čas vypustit magii z hole, či runové kruhy z ruky. Když do sebe opět zaklesli oba těžce oddechovali.
„Jsi mi odporný,“ odplivl si rytíř.
„Též bych řekl, ale kdysi tomu bylo jinak,“ s těmi slovy čaroděj vypustil silové pole, které odhodilo rytíře na hromadu lidských těl. Zhnuseně se ušklíbl.
„Jsi odporně laskavý, nikdy bys mě nemohl nenávidět, na to tě znám, až moc dobře,“ zvedl se ze mě.
S neuvěřitelnou rychlostí vyběhl na čaroděje. Ten ani na sekundu nezaváhal. Pouštěl po něm jedno zaklínadlo po druhém, dokud se s další sprškou jisker nesetkaly jejich zbraně...

„- jenže čaroděj byl příliš laskavý na to, aby bez zaváhání zabil,“ pohladila smutně chlapce matka.
„Takže ho rytíř zabil?“ vytřeštil oči chlapec.
„Ano, zabil jej, a tak vypukla stovky let dlouhá válka mezi čaroději a rytíři, která trvá dodnes,“ přikývla. Smutně se podívala na obrázek dvou mužů válčící mezi mrtvými těly. Byli zachyceni v okamžiku, kdy se chystali na svůj poslední úder. Tak padl její manžel, tak padnou všichni... Povzdechla si.
„Maminko, já tuhle válku ukončím. Budu velký čaroděj a nastolím mír!“ vyskočil na lavici a pozvedl ruku, jako by v ní držel čarodějovu hůl. Žena rázně zavřela knihu. Byl čas jít spát. Se vzpomínkou na milovaného muže uložila rozdováděné dítko do postele. Tušila, že jednoho dne nastane den, kdy i její dítě padne na bitevním poli. Tak moc si přála, aby se její syn tolik nepodobal svému šlechetnému otci, ale osudu nelze uniknout. Se slzami v očích zhasla svíčku.

„Nechci s tebou bojovat na život a na smrt, chci pouze nastolit mír! Tenhle boj se táhne moc dlouho. My dva bojujeme bez přestávek už několik let, lidé stále umírají a už nezůstal téměř nikdo, kdo by mohl bojovat-“ odvrátil rytířův útok čaroděj.
„Ty a ty tvoje ideály mi jsou ty-víš-kde, moc dobře to víš,“ procedil skrz skřípající zuby. Nechápal, že toho blbce nedokázal porazit už před několika lety. To že si po tolika letech otevřel pusu na špacír, mu moc nepřidávalo na náladě. Oba byli nesmrtelní a neunavitelní. Jediné, co stačilo proto, aby táhle válka skončila byl rozhodující úder. Jeho předkům se to nepovedlo, ale jemu se to podařit musí. Ten tupec měl totiž pravdu. Už není s kým by kdo bojoval. Všichni jsou mrtví. Vztekle odmrštil kouzlo mečem.
„Dobře, tak co takhle dohoda?“ mrštil po něm čaroděj zlatý runový kruh. I přestože to bylo velmi mocné kouzlo, bylo to úplně stejně účinný, jako když by po něm hodil nepatrným kamínkem.
„Už ti ten boj leze na mozek? Výborně, čím dřív, tím dřív tě oddělám,“ vyrazil na něj s dalšími výpady.
„Necháme boje a až se z téhle války země vzpamatuje, tak to ukončíme jednou provždy.“
Stáli proti sobě, nechajíc ty slova vyznět do prázdna. Napětí by se dalo krájet. Každý nádech byl ostře sledován. Byli připraveni vyrazit v případě potřeby se všemi silami, které měli.
„Dobře, dejme tomu, že s tím budu souhlasit. Kolik let bude tento směšný mír trvat?“ ušklíbl se. Tušil, že to nebude mír v desítkách let.
„Pět set let,“ autoritativně bez jakéhokoliv zaváhání vyřkl do mrtvolného ticha.
„Plný nesmyslných nadějí a ideálů o míru, jako vždy. Ale pět set let? Ty ses dočista pomátl!“ rozkřikl se rytíř.
„Dokud jeden z nás nezemře, jsme nesmrtelní. Takové je pravidlo, ale ber to takhle. Za pět set let se může technika boje zlepšit. Můžeme proti sobě zase bojovat plní sil a nových zkušeností. Nebude to taková otrava jako dnes. Vlastně podstatě jako každý den, týden za týdnem, měsíc za měsícem a rok za rokem... Však víš. Takže, dohodneme se sire?“ postavil hůl na zem a zvedl ruku.
Bylo to gesto míru i výhružka. Rytíř si povzdechl. Pět set let bude mít čas promyslet to, na co dříve nepomyslel. Zase si užije trocha teplého jídla i přístřeší. Byl v pokušení, nemohl to přijmout, ale byl v pokušení. Nakonec odhodil zbraň ve stejnou chvíli jako čaroděj. Ten proklatý čaroděj si to jednou odnese s úroky.

Znovu do sebe zaklesli. Tentokrát v míru. Byla to dohoda o míru, o kterém malý chlapec - který vyrostl a stal se nejsilnějším čarodějem na světě - vždycky snil...