Tahy myšlenek

Myšlenka dvanáctá

Aby bylo jasno...
Pro ty, co ty moje klišé upřímně nenávidí, ale přesto je čtou a pokouší se mě přitom zabít, mám špatnou zprávu: „Ještě jsem neumřela! Tak lehce se mě nezbavíte...“ 😂😂😂

Dnes jsem přemýšlela o spoustě věcí (dám vám názorný příklad: Proč mě očumuje ten pitomý kocour? Je to snad sériový vrah?? Vlastně ano. Je to sériový vrah... ZABIL MOJI BAMBULI NA MIKINĚ! OŠKLIVÝ, OŠKLIVÝ KOCOUR!!!) Musím říct, že došlo i na opravdu hluboké myšlenky (*po uklouznutí na zledovatělé louži ještě chvíli leží před školou* Počkat! Pokud by dva lidé na opačných koncích Země právě pustili jednu polovinu hambáče... Byl by ze Země naokamžik super hambáč!)

No, každopádně lepší den už to být nemohl (Úča mě nachytala, když jsem podvádění při testu, nevím proč, ale hned po tom co ztropila scénu, jsem se rozchechtala jako idiot... Myslím, že mě teď nenávidí. Kill me!), můžu tedy říct, že jsem si vylosovala svůj bad day a další snad už další nenastane (upřímně teď doufám, že jsem to nezařekla).

Přenechme tedy tento špatný den minulosti. Myslím, že máme na práci daleko důležitější věci, například další koncept 😊😉

Koncept XII.

Proběhlo mnou vzrušení, jež příliš dobře znám: vzrušení z boje. 

Na jednom konci kraje stála stáj tvořící okraj zámku. Na druhém vidím vzteklé hromotluky s erbem vysokého postavení. Čtveřice mužů se rychle přibližovala. 
Sloužící utíkali a ječeli. Hnali se k zámku, nebo hledali skrýš v ostatních budovách. 
Na náměstí panoval zmatek. Koně řičeli a vzpínali se. Zaujal mě jeden jediný muž, který krotil tahle nyní velmi nebezpečná zvířata - Filip. Nebylo však čas se zaobírat otázkou zda mě pozná. Muži už byli zatraceně blízko.

Vrhnu se na prvního muže. Pozvednu prudce meč s nímž provedu klamný výpad a poté seknu do nechráněného boku. Boj trval velice krátce. Poslední muž v černém padl v bezvědomí na zkrvavený trávník, jako pytel brambor. Nodokáži skrýt úsměv, když vidím muže, válet se na zemi a sténat. Mám však na práci něco důležitějšího, než pozorovat své mistrovské dílo.

Obrátím se směrem ke krásnému sídlu, jež býval mým domovem. Úsměv mi z tváře zmizí, když v jednom ze stovky oken uvidím mladého prince Williama. Na hlavě měl korunu, mojí nádhernou korunu. Už nebyl princem, ale králem - vzal mi můj titul. S křikem se vrhnu do spleti chodeb zámku. 
Každým krokem je těžší jít vpřed. Vzpomínka za vzpomínkou na jemného citlivého hocha mě nutil zpomalit a zároveň zrychlit. 

Všimnu si pohybu za mými zády. Meč, který mi mířil na srdce jednoduše odrazím svým mečem vykovaný vlastní rukou. Má druhá ruka zabodla dýkou mužovo břicho. Překvapeně zalapal po dechu. Meč se řinčením dopadl i s mrtvým mužem na zem. Dýku od krve hodím k němu. 
Bezcitně, bez jakýchkoliv myšlenek, či vzpomínek se vydám do trůnního sálu. 
Ten zmetek. Ten zmetek si dovolil mi ukrást vše o čem jsem kdy snila, co jsem milovala a radovala se z toho. 

Jediným výkopem rozrazím dveře dokořán.

„Laugenbërgene!“ Zařvu přes celý sál. 

„Hellen... Rád tě zase vidím,“ prohodil ironicky, aniž by se na mě podíval, pozoroval totiž dekolt nadměrně krásné služebné s modrýma očima. 

Rozzuřeně po něm hodím dýky skryté pod pláštěm. Ačkoliv mířím z velké dálky, vím že vždycky zasáhnou cíl. Jenže v tomhle se šeredně mílím. Dýky narazili do silového pole, po kterém pak sklouzly k zemi. Nevěřícně zírám na udýchanou služebnou. Dívala se na své ruce jakoby netušila, že něco takového vůbec umí. V tomhle případě to asi byla pravda, protože cítím magickou sílu Laugenbërgena. 
Nasadím klidnou tvář a pomalu s důstojností se přibližuji k trůnu na němž tak nedůstojně seděl muž, jež mi tisíckrát zlomil srdce. 

„Máš kůži beránka, za ní kůži lháře a podvodníka. Co takhle sundat masku a odhalit pravou tvář Williame Laugenbërgene?“ s medem na jazyku, ale s hořkostí v hlase k němu promluvím. 
„Cožpak nejsem k tobě upřímný má dráhá lady Hellen Paxtonová?“ 

„Přistup blíže a dokaž to,“ ušklíbám se.
K mému údivu William opravdu sestoupil z trůnu. Stačili mu tři kroky, aby se ke mě dostal, ovšem udělal to velmi pomalu. S každým krokem, který se s ozvěnou rozléhl po celém sálu, zaskřípnu zuby.

Začnu tiše mluvit starodávným jazykem. Nezasvěcený by si to vyložil jako syčení hada, zasvěcený by sotva rozuměl aspoň polovině významu všech slov - ten jazyk byl skutečně nejstarším. Přeložit by ho trvalo desítky let tvrdé práce. 

„Co si to mumláte pro sebe? Snad jste v Damavadě neztratila rozum? Pokud chcete hrát tu hru, kterou jste mi zadala, hrajte ji taky podle pravidel princezno: sundejte si kápi!“ Vyzval mě Laugenbërgen. 

Skloním hlavu aniž bych ho ztratila z očí. Prsty zachytím konce a odhalím svou tvář z poloviny zohavenou. Laugenbërgen ztuhnul v pohybu. Odříkám poslední slova kletby. 

„Tvoje prokletí ať nesou tvoji předci! Ať  se dvacátý potomek z tvé linie spojí s mým, ať pozná tu stejnou bolest jako jsem prožila Já. Věř, že osud jež jsem pro něj spředla není žádnou pohádkou,“ můj hlas se odrážel od stěn do uší mladičkého krále. Podle toho jak si sevřel spánky prsty, vím že se ta slova zaryla i do jeho mysli. Pohlédnu na něj svým jediným vidícím okem. To oslepený září z blesku se odebralo do budoucnosti, kde spatřilo věci, jež mi vykouzlili úsměv na tváři. Magie ve mě vyprchala stejně jako adrenalin. Dopadnu tvrdě na poraněnou nohu - zasyčím. Musím se zapřít o meč, abych udržela ztracenou rovnováhu.

„Mohli jsme být aspoň přátelé, jenže tvá slepá touha k moci mě donutila udělat spoustu špatných věcí, teď na to doplatí tvůj potomek,“ Zašeptám. Vím že mě William slyší moc dobře. 

Nechám ho být. Už nemá cenu se s ní trmácet. Své jsem řekla a nyní je čas jít domů...

(No to bylo trochu delší než jsem si myslela, ale vyhrabala jsem to ze svých hodně starých konceptů... Připadalo mi to zajímavé 😂)