Tahy myšlenek

Kapitola třicátá první

Zase zdravím po tisíci letech.

Kéž bych vám mohla říci, že válím šunky někde na Havaji, protože v tuhle chvíli bych tam chtěla bejt. Sedím tu v mekáči, žužlám hranolky a přemýšlím o životě (a nejenom o tom jak ho mám posranej 😂). Musím říci, že závěry jsou asi tak stejně kvalitní, jako kdyby jste někomu chtěli namluvit, že to maso který teď mám v cheesburgeru je 100% kvalitní. Což není. Už jenom ta chuť... ☺️

No... Teď když to tu tak po sobě čtu a žmoulám to v hlavě jak tu ubohou hranolku, zdá se mi že píšu strašný kraviny. Kdo by to četl? 😂 Jsem to ale užvaněná osoba.

Pojďme radši přejít k dalšímu konceptu. Je to koncept k příběhu, který jsem tu už uváděla v sedmé kapitole. Bylo to o rozžhavené planetě Zemi, klukovi, dívce na měsíci - luňance a o jejich zakázané lásce. To co vám teď pošlu je z moderního prostředí. Celý příběh je vyprávěn z pohledu tiché školačky, která se seznamuje s vážným studentem stranící se společnosti - jde samozřejmě o kluka, který byl zachycen v "prologu". Kapitoly jsou strašně krátké, takže pošlu těch pár, který jsem stačila sepsat. Ocením jakoukoli připomínku/poznámku/kritiku, protože se tomuhle příběhu věnuji už strašně dlouho. Podstatě v řadě týdnů 24/7 😂

No nic, už přestaňte číst ty moje bláboly (pokud je vůbec čtete 😂) a jděte se bavit!

Koncept XXXI.

- o1 -

Před 700 miliony lety
- období hadaikum

Povrch planety Země byl žhavý. Všude panovaly nepřetržité sopečné erupce. Žár byl nesnesitelný. Žádný tvor nebyl přizpůsoben k těmto extrémním podmínkám, přesto však po této planetě chodilo dítě. Jeho kůže byla černá jako uhel a jeho oči se blyštily temnotou. Dívalo se do nekonečného vesmíru. V očích se mu odráželo žhavé magma a hvězdy z daleké oblohy. Nořil se do hlubin vesmíru, hltal ho, měl ho na dosah!

Spatřil ji - Lunu. Slyšel její smích, když se vyhoupla do nejvyššího bodu.  Jeho srdce z lávy se rozbušilo prudkými údery. Teplota Země nemilosrdně stoupla.

Touha obdařit ji, ho zasáhla jako úder blesku. Povrch Země vybuchl a zklidnil. Pára ze syčícího kamene stoupala do výšin, jako oblaka kouře a pomalu se začala seskupovat. Na chlapce dopadla první kapka vody. Zasyčel bolestí. Chtěl se schovat, ale neměl kam. Skryl svoji tvář do rukou. Déšť ho kropil čím dál víc a jemu náhle došlo, že to bylo vlastně příjemné. Nastavil dešti tvář. Úsměv se mu rozšiřoval dokud se nerozesmál úplně.

Smál se, život a energie ho pohltila.
Náhle pod bosýma noha ucítil zašimrání. Vykulil oči a uskočil. Na jeho místě vyrůstala zelená křehká tráva, která se postupně šířila a houstla. Kluk se rozesmál nad svým úlekem. Radost ho naplnila, když spatřil nádhernou květinu s růžovými okraji. Stejně krásnou, stejně křehkou i elegantní jako jeho Luna.

Luna zastavila svoji dráhu, když spatřila smějící se ho kluka, který na ní divoce mával. Dívenka nemohla uvěřit co z malého podivína vyrostlo. Změnil se v mladíka s modrýma očima jako ta květina co držel v ruce a jeho úsměv byl nádhernější než samotné paprsky její máti. Náhle pocítila tu sílu slunce - matky. Pokorně svěsila hlavu. Nemohla opustit svoje místo a povinnost, odvrátila obličej a vydala se dál.