Tahy myšlenek

Kapitola třicátá čtvrtá

Zdravím! Vstávám zase po dlouhé době z mrtvých a vydávám novou kapču Tahů myšlenek. Opět na mě můžete seslat ďábla, kletby nebo třeba čivavy, protože se vážně wattu už nevěnuji tolik, kolik bych chtěla. Ale za to mám pár nových nápadů, které se připravují k zveřejnění. Někdy 😂

No nic, nebudu se dál vymlouvat. Tady máte další myšlenku, napsanou z nudy:

Všechno to začalo usednutím na lavičku.

Byl krásný den plný rušivých elementů. Děti ječely, auta troubily, dospělý mluvili do telefonů, adolescenti byli rušivý element sami o sobě. Stánek s tacos, který stál opodál převoněl čpavky z kanálů. Modrá obloha kontrastovala se sluncem, jako by se dohodli na tom, že všechny během toho dne oslepí. Mladý vlkodlak si byl všech těch zvuků, chutí, vůní i obrazových vjemů dobře vědom. Právě díky nim neměl možnost si všimnout dívky s deštníkem nad hlavou, jež usedla zády k němu na druhou stranu lavičky.

„Na smradlavý psisko vypadáš celkem dezorientovaně.“

Kluk vdechl v šoku slinu. Nesnášel upíry a teď s ním jeden mluvil. Co to bylo za den? Jakoby nestačilo, že se právě přistěhoval z důvodu kopání mrtvol.

„Na upíra jseš celkem ukecaná,“ vyhrkl, když popadl dech.

Neviděl její úšklebek, ale byl si stoprocentně jistý, že ho nasadila v plné výzbroji. Nastalo mezi nimi ticho před atomovým výbuchem. Vlkodlak seděl napjatý jako socha zastavená v čase, naproti tomu upírka vypadala, jakoby roztáčela celý vesmír na plný pecky.

„Slyšela jsem, že jsi přijel zakopávat mrtvolky,“ zašeptala, když kolem projela tříčlenná rodinka na kolečkových bruslích.

„Drby se tu šíří opravdu rychle,“ zaklepal s povzdechem hlavou.

Myslel si, že tu nějak zapadne, ale tohle malé městečko mu nedalo šanci. Všichni nadpřirození si jej budou pamatovat jako pohřebníka. Položil si rychle hlavu do dlaní, aby zakryl rozpaky. Tohle fakticky, ale fakticky neměl v plánu. Ve skutečnosti by byl radši kdyby tu zažil mládí takové, jaké má každý normální

„Vlkodlaci jsou vlkodlaci, ať se děje cokoliv, špínu uklízejí vždycky oni. Tak proč by se to mělo měnit?“

„A proč asi?“ otočil se na ní rozčíleně.

Přestože už byl zvyklý na étérický vzhled upíru, musel na chvíli omráčeně dvakrát otevřít a zavřít pusu. Připomněl si, že je to jen iluze. Ve skutečnosti musela být pod tou maskou vrásčitá a dost scvrklá. To už nebylo zrovna dvakrát sexy. Polkl. Dívka se dál dívala na lidské děti, hrající si na hřišti. Absolutně netušil jestli přitom myslela na jejich krev, nebo ji hlavou promítalo to co jemu: že jsou fakt otravně hluční.

„Hele psisko, já si tohle nevymyslela. Pokud se ti to nelíbí, tak tu práci přenech někomu jinému.“

Přesto, že to říkala tak vzdorovitě, cítil v tom spoustu jiných velmi rozporuplných emocí. Normálně by to člověk asi nevycítil, ale jemu to neuniklo. Ne že by to chtěl vědět. Občas by svoje nadlidské vnímání nejraději zakopal a nevrátil se k nim. Přinášela fakticky velkou zodpovědnost se spoustou povinností.

„Nemá cenu vzdorovat něčemu, čemu stejně neunikneš. I kdybych odmítl a utekl, nakonec bych to stejně udělal, protože mě k tomu vedou moje instinkty. Ty nelze ignorovat.“

„Oh, to je fakticky smutný,“ pronesla to s takovou ironií, až by se i mrtvý rozbrečel.

Vytáčela ho. Nikdy pohřbívat mrtvoli nechtěl. Nemohl si vybrat a ona to věděla, tak co má za problém?

„Heleď, proč jsi sedla vůbec sem? Myslel jsem, že upíři nenávidí vlkodlačí krev.“

„Máš naprostou pravdu, ale... Nějak se mi ten rozhovor mezi námi začíná líbit.“

„To mě teda ne.“

„Pověz, fakticky se měníte jen za úplňku a lovíte panny?“

„Zasekla jsi se ve středověku, nebo tak něco?“

Rovnou by se to dalo přeložit jako: Jseš šáhlá?? Ve skutečnosti tohle vlkodlaci nikdy nedělali. Byly to jenom výhružky pro zlobivé holčičky a svoji přeměnu mohl ovlivňovat každý vlkodlak, jak chtěl. Zrovna teď by se třeba rád promněnil, ale zákony zakazovaly se proměňovat na věřejnosti.

„Ve skutečnosti jsem se narodila v roce 1823,“ podívala se na svoje nehty, jakoby o nic nešlo.

„Panebože! Bavím se s pedofilní babkou!“ zamumlal.

„Slyšela jsem tě ty smrdutá tlamo, to odvoláš.“

„Není to snad pravda?! Netvrď mi, že věk je jenom číslo!! Jseš o sto-osmdesát let starší než já a skoro bych řekl, že tu se mnou filtruješ, chci říct flirtuješ. Ty dvě slova se mi pletou. Eh...“ nervózně si sáhl na temeno hlavy. Vraždící výraz jej zasáhl stejně ostře, jako kuchyňský nůž. „Počkej, nedívej se na mě tak. Moje krev chutná fakt odporně, nestálo by ti to za to.“ Na klonila se a vytáhla zuby. „Ne, vážně! Nedělám si srandu! Ííík!“

Náhle se odtáhla a rozesmála na celé kolo. Přísahal by na svoje liché ponožky, že v životě neslyšel tak upřímný smích. Odkryl si svůj obličej. Na chvíli se musel přesvědčovat, že ho to vůbec nepřitahovalo. Vlastně nepřitahovalo, protože přitom chrochtala. Ale stejně to bylo okouzlující, ačkoliv si to nemyslel, protože...

„Ty jsi ten nejdivnější prcek, jakého jsem kdy poznala. Jak si přišel na to, že s tebou flirtuji? Musím přiznat, že se hodně podobáš svému pradědovi. Nebýt těch brčálových očích, byl bys jeho věrohodná kopie. Dokonce i chování máte podobné,“ postavila se. „Ráda jsem tě poznala štěně. Uvidíme se na pohřbu. Smutnej zbytek dne!“ a zmizela jako by se do lávy propadla.

Mladej vlkodlak ještě chvíli omráčeně koukal do prázdna. Prohánělo se mu hlavou spoustu otázek, ale správně odtušil, že ho čeká ještě mnoho práce. Zvedl se tedy, nasadil si kapuci a loudavým krokem vykročil domů...