Tahy myšlenek

Kapitola dvacátá první

Konečně máme před sebou spousta horkých letních dnů, a taky volno a zábavu (to poslední dvě věci se mě bohužel netýkají, kvůli mé blbosti 😅 ale nevadí, aspoň zažiji ty tropický úmorný vedra).

Dnes jsem dokopala svůj líný zadek na procházku k zelenému jezírku (náramně romantické) a s pomocí Sojovéhomléka s pořádnou dávkou humoru jsme společně stvořili dílo hodné Shakespeara (berte to s nadsázkou 😆). Hned vám to ukážu. Jen... Á! Mám to.

Ó metro přesvaté
Chráníš nás v dnech o paté,
Vítr šplouchá do mé tváře,
Jasná ze mě line záře.
Kéž zase cítit ten příjemný chlad,
Předtím než půjdu za parného léta spát.
Hvězdy svítí nademnou,
Ty záříš podemnou.
Ó metro přesvaté,
Chci znovu spatřit světlo tvé,
Když v parném slunci,
Vejdu k tobě uchýlit se,
Rozezní se hukot v srdci,
Usměji se.

Musíte uznat, že básnit o metru v nechutně horkých letních dnech je opravdu potěšující. Nečekám, že to pochopíte, ale my dvě autorky - sojovemleko a já - jsme u toho málem přišli o plíce (nebo o nějaký další orgán, dám vám vědět, až přijdu na to jaký to byl). Nu což, nemůžu se dočkat, až se pustíte do dalšího konceptu.

Tak běžte, běžte! Pusťte se do toho klišé 😂

Koncept XXI.
„Do sfídu!“ nakopnu popelnici. S rachotem dopadne na zem a odpadky se skutálejí k mým nohám. Takový smrad jsem necítila už dlouho. Frustrovaně si hrábnu do vlasů. Musím vypadnout dokud je čistý vzduch. Je dost velká šance, že už o tom požáru - který jsem zcela nemožně založila já - jistá organizace ví. Takže tu musí slídit jejich banda skvěle vycvičených psů. Ještě jednou si frustrovaně povzdychnu a vykročím směrem k přeplněný ulici. Zamyšleně přemítám, kam se asi vydám tentokrát. Cestu mi však zastoupí těžce oddechující mladík, který má na sobě uniformu se znakem gryfa - znak Organizace Amerického Vojenského Ústavu pro Nadané. Tedy ve zkratce OMIG. Do sfídu!
Otočím se bleskově ke zdi a bez námahy ji přelezu. Na druhé straně mě však čeká nemilé překvapení v podobě ramenatého muže černé pleti. Jeho nezvykle ledové hnědé oči se smějí se ze svěho vítězství.
„Ahoj Sirko,“ vytáhl na mě ten svůj budha-úsměv.
„Nazdar Kene, ráda tě zase vidím,“ udělám dva kroky zpět. Když, ale provedu třetí, dotknu se zády něčeho velmi hřejivého. Na chvíli mi nechtěně spadne kamenná tvář a já se s vyděšenou grimasou otočím čelem k onomu mladíkovi, který mě tak sprostě zahnal do kouta. Okamžitě využije mého překvapení a popadne mě za ruce. S výkřikem se snažím vymanit z pevného sevření, ale je to jako bojovat s větrnými mlýny - marný.
„Máš ráda vodu? Zajímalo by mě co se stane, když ji na tebe vychrstnu,“ zašeptá mi do ucha ten parchant za mnou. Zblednu. Voda je špatný znamení. Musím dostat svoje ruce ze sevření, než to skutečně udělají. S posledních sil sebou škubu, jako vyděšené zvíře zahnané do kouta.
„Vylijte na ní někdo vodu, nebude potom schopná pár hodin používat svoje schopnosti,“ rozkáže Ken. Blonďatý culíček se toho ujme a jak jinak, skončím mokrá od hlavy k patám. S výjřikem klesnu slabostí v kolenou, což mladík nečeká, takže na ně tvrdě dopadnu. Druhý stén však už zadusím v sobě.
„Tak ty můj dohořelý ohníčku. Půjdeš s námi, pěkně zkrátka, abychom si uštřili nám dvěma čas, ano?“
Neodpovím. Stejně se mě ani neptá na názor. Čelem se dotýkám ledové země. Cítím, jak mi pod pokožkou doutná vztek, který nemůže dovnitř ani ven, což ho dělá ještě vzteklejším a bolestivějším. Ten žár ví, že počínajíc dneškem je ze mě jen blbý pudl, poslouchající rozkazy doslova na slovo. Ještě můžu utéct. Nevědí, že ještě stále ten plamenný vztek mohu použít. Stále mám ještě pár sekund na překvápko. Mladík se příhodně nakloní, jako na zavolanou.
„Apríl!“ zaječím jako šílená poletucha a chrstnu do mladíkovi hrudi ohnivou spršku. Vážně?! Nic lepšího nedokážu? Ani Kenovy schopnosti předvídat tohle nevytušily. Skvělý plán. S bolestivým syknutím se přehoupnu ztěžka přes zídku a splynu s davem. Snažím se nevyčnívat. Dokonce si i u stánku s ovocem koupím jedno jablko.
„Támhle je!“ vykřikne povědomí hlas. Doprkýnka. Ona je tu taky? Tak teď jsem definitivně v háji. Lovkyně odměn je rychlá, bystrá a vytrvalá běžkyně, tudíž je dost dobře možné, že dnes devětadvacetého srpna - dva dny před mými narozeninami - budu odvlečena do toho vězení a stanu se jejich VIP hostem. Budu dostávat malý příděl jídla s pítím, vysokou ostrahu a nezničitelnou celu. Úžasné, už se na to těším...