Tahy myšlenek

Myšlenka osmá

Myšlenky se toulají kam chtějí, odváté povětšinou vírem událostí. Ztrácí se a objevují a zase se ztrácí, jak se jim to hodí.

Vzpomínky blednou jako stářím barvy, praskají a smývají se z nástěnné malby mého života.

„Kam se asi poděly všechny ty ztracené příběhy?

Možná si je vzal člověk, jež po nich pátrá a pak je ničí jak to jen člověk dokáže, a nebo je taky hýčká a bere si je jako suvenýry?“

Otázka, která trápí jednu malou zmatenou dívku...

Koncept VIII.

Malá dívka se zachichotala. Dotkla se malé zvadlé kytičky. Ta se rozvinula a ukázala světu svoji něžnou tvář pampelišky. Dívčin smích odnesl skotačivý vánek do vzdálených končin prokletého světa. Mezi tím ve stínu stál Lovec. V jeho ruce žhnulo malé bílé rotující světlo, které dychtivě požíralo temné stíny. Dívka se podívala jeho směrem. Chtěla si s ním hrát, ale výraz v mužově obličeji ji zarazil. Úsměv ji zvadl, když z rotující koule vytvořil dlouhý bílý meč.
Zvedl se poryv větru.
Muž s výkřikem vyrazil. Dívka strnulá strachem stála jako zkamenělá. Instinkt nechal pozvednout její ruce a použít její, v těle zakořeněnou, moc. Dlouhé svíjící se kořeny vyrazily proti muži. Rozmáchlým pohybem je usekl, jenže to byla chyba. Místo nich narostly dva další, které omotaly mužovi nohy a s dívčiným zaškubnutím zápěstí mu podrazily nohy. Muž vyděšeně zavřískl, ve chvíli kdy mu kořeny začali škubat s končetinami. Okamžitě si domyslel co se stane. Ostří meče začalo v panice zběsile usekávat kořeny. Čím víc jich usekl, tím hustější byly. Dívka pod vlivem instinktu zpráskla ruce jako čáp zobákem, stejně rychle je rozevřela a mužovi končetiny se s jeho řevem utrhly.
Z malých nevinných bílých kopretin odkapává rudá tekutina...