Hola hej má noční ptáčata, jak jste se moc nevyspali? Já tedy perfektně... S jednou rukou zahrabanou v čokoládě a ta druhá sídlí v hroudě kapesníků a mých drahocenných léků. Jo, zase jsem nemocná a tentokrát jako bonus k tomu je to, že prošvihnu nejlepší školní akci... Chození do Zoo za zvířátky a jejich následné študování k malování... Chjó... Nemám žádný důvod, již žít!
*Stírá imaginární slzičku z oka*
Pr-ooo *škyt* ooč??? Prooo *smrk, smrk* ooč jáááá?!
*Zasmrkání*
To je tak ubohý... Ale...
~ o den později ~
„Páni, to je ale pěkně červený zadek! Hele lidi! Toho makaka musíme nakreslit...“
Koncept XXVI.
P Ř E D D E V Í T I L E T Y
Déšť tlumeně dopadal na okna, zatímco v dálce zahřměl hrom. Do ticha pokoje se z kouta ozval štkavý pláč rudovlasé dívky. Marně se ho pokoušela udusit v sobě, ale představa toho, že brzo dostane výprask, ji děsila natolik, že přestat prostě nemohla. Pokoj osvítil blesk. Uprostřed místnosti stála žena. Zlaté kočičí oči plály v náhle temnotě jako dva kusy zlata. Úzké štěrbiny zornic nevěstily nic dobrého, otřesená dívka to moc dobře věděla. Postavila se na nohy a utřela si mokrý obličej do rukávu. Jestli tu dnes v noci umře, chtěla zemřít statečně stejně jako její hrdinka z tlusté staré knihy zaprášené časem a starou moudrostí.
„Jak si mohla být tak pošetilá? Cožpak ty nevíš, že lenost se trestá?“ zavrčela zlověstně vypadající žena do nepřirozeného ticha. Dítě vystrčilo bojovně bradu, jako by nevědělo, že si tím zadělává do velkých problémů.
„Já nejsem líná!“ vykřikla rudovláska. Další blesk osvítil její rudé vlasy. Skoro to vypadalo, jakoby v tom světle planuly v ohnivých závějích.
„Tak dost! Jsem unavená z tvých lží. Jsi stejná mrcha jako tvůj otec, budeš za to trestána, však já tu jedovatost z tebe dostanu. A to i kdybych z tebe měla vymlátit tvoji lidskou duši!“ popadla ji za vlasy a trhla. Dívka se zapotácela, než tvrdě dopadla zem. Z očí se jí hrnuly slzy, ale opakovala si, že je jako statečná dívka z neznáme země jménem Atlantida. Vzduchem švihl kožený opasek z tradičního oděvu kněžek. Ránu pocítila okamžitě. Výkřik dítěte se roznesl pokojem, až na chodbu, kde stál mlčenlivě bělovlasý hoch. Nemohl zasáhnout, ačkoliv chtěl. Dětský obličejík se mu stáhl bolestí. Znal tu dívku, tolik mu připomínala jeho nejbližšího člena rodiny z dávné minulosti... Natáhl ruku ke dveřím, ale rychle si to rozmyslel. Jak by ji asi pomohl? Kněžka by ho dokázala porazit jediným pohybem ruky, navíc by prakticky situaci jen tisíckrát zhoršil. Navíc neměl valný zájem o to, aby dostal výprask i on. Trochu se za tu myšlenku styděl. Zatřásl hlavou. Musel se dostat nepozorovaně zpět k nejlepšímu kamarádovi, beztak už šel pozdě. Naposledy se podíval na dveře, odkud byly slyšet výkřiky zoufalství a zbaběle utekl pryč.
Tak co? Líbí se vám doplněk k Miriam? Pokud vám přišlo něco nereálné, nebo se vám něco z toho nelíbilo, ráda bych, kdybych to věděla.
Jednou to (až za pekelných tisíc let) šoupnu do skutečný knihy, takže to chci doladit. Bohužel na to shlížím očima spisovatele a né čtenáře, takže mě to připadá celkem oká a nevidím v tom ty zatracený chyby.
Takže pokud mi to řeknete, budu vám celkem vděčná.
ČTEŠ
Tahy myšlenek
RandomOchutnejte nejbláznivější myšlenky i nálady, kousky příběhů, které ji napadnou na nejméně vhodných místech a situací od autorky MIRIAM, FoxWoman, či Nágy - CrazyTarkyny.
