Tahy myšlenek

Kapitola dvacátá

Tak jsem přijela z Francie a přemýšlím co bych napsala tentokrát. Nasbírala jsem však tolik inspirace, že nedokáži v tom víru napsat jedinou souvislou myšlenku. Francie... Konkrétně Bretaň (či taky dost často Bretagne) je kouzelná provincie s mnohy (když říkám s mnohy, tak to myslím jakože fakt s mnohy) historickými památkami, které vás některé nadchnou a dokážou vás oslnit takový způsobem, že brzo nevíte která bije. Racci vám tam budou dělat chechtající průvodce, ať už jste prakticky kdekoliv. Dovolím si tvrdit, že to je jedno z nejkrásnějších míst jaký jsem doposud viděla. A budu si stát za svým, ještě hodně dlouho... No a tady máte rovnou dva další koncepty...

Koncept XX. (1/2)

Přemýšlivě okusuji tužku. Deníček, který jsem psala před třemi lety do svého počítače, byl otevřený a já uvažovala co s ním. Uzavřela jsem tu kapitolu života již dávno, má tady cenu ji znovu vytahovat? Možná ano, možná ne. Stačil jediný klik a mohu jej vyslat do světa jako poučení, nebo jako radu do života čtrnáctiletým dívkám. Povzdychnu si a složím vyčerpaně hlavu do dlaní. Bylo něco kolem půlnoci, měla jsem jít už dávno spát, ale přesto nad tím stále přemýšlím. Je to správný způsob, jak definitivně uzavřít tuto část mého života?? Odhodlaně se podívám opět na onu osudnou otázku - Opravdu chcete publikovat? - a jistým tahem kliknu na odpověď. Zadržím dech, když se na monitoru objeví tolik nenáviděné obíhající kolečko. Náhle toužím zrušit svoje rozhodnutí. Jenže už to bylo venku. Když se příběh načetl na stránkách webu, prudce vydechnu zadržovaný dech. Jestli jsem udělala chybu dozvím se to jistě brzy, anebo to taky nikdo nenajde a já se tím nebudu moci zabývat. Frustrovaně si prohrábnu vlasy. Je načase spát. Zítřek bude perný den, neboť nám začíná první školní den a já bych ho nerada zaspala. Naposledy se podívám na své lehce profesionální stránky pravého umělce. Zvednu se a otočím se, abych si zašla lehnout do peřin. Stále však na sobě cítím, jak mě propalují první slova mého vyšinutého deníku psaný rukou jisté malé holky:

1. Září 2014

Milý deníčku ...

...

Tak to byl první koncept. Řeknu vám k tomu jen jedno. Je to psáno z vlastních zkušeností, takže je to pro mě jedna z mnohých zvláštností. No a teď přejdeme k druhému, který není zas tak dobrý jako ten předchozí. Dokonce na něj ani nejsem pyšná. Je to prostě úryvek/koncept...

...

Koncept XX. (2/2)

Rytmická hudba duněla v hrudích opilců. Boky se třely o bok. Stén, jekot, smích, světlo, sklenička a zlatá tekutina...

Bože.

To je všechno, co si pamatuji. Nepamatuji si, že bych šéfovi volala a vyprávěla mu o neexistujícím sexuálním životě. Zasténám. Bolest hlavy neustupuje ani po vyhlášeném aspirinu. Projdu kolem zrcadla v chodbě do koupelny.

Tříštící se sklo, smích, mužský hlas...

Zabiju ji. Příště té samozvané kamarádce nekývnu na žádné: „Dostanem tě do nálady!“ Zlostně bouchnu do umyvadla. Bolestně si vzápětí promnu zápěstí.
Ztratila jsem práci, ztrapnila se před tím málem kamarádů, co mi zůstala a moje rodina mě nejspíš nenávidí. Hlavně bratr mi nikdy neodpustí ty urážky, které jsem vypustila z pusy.
Před zrcadlem stojí dívka. Ani omylem nevypadá jako někdo, komu je již dvaadvacet let. Hnědé vlasy jí padají do ztrhaného obličeje s viditelnými kruhy pod očima a drobná postava se kroutí do sebe, div se nevytrácí. Nepoznávám samu sebe. Sáhnu si na opuchlý unavený obličej, dokazujíc sobě samé, že je všechno v pořádku - nijak obzvláště to však ale nepomáhá.
Elastické šaty spadnou mým zapříčiněním na zem. První kapky se dotknou obličeje v jemných vlažných krůpějích jako z malého vodopádu. Myšlenky a stres odplouvá kamsi do horoucích pekel. Díkybohu za to.

Kouř, mentolová příchuť, horký polibek...

Ne. Ne, ne, ne, ne! Doufám že jsem neudělala to co jsem nejspíš udělala. Snad jsem nepolíbená...

„Jseš krásná Belle Graceová...“

Prudce otočím kohoutkem. Zvuk vody se okamžitě utiší. Koupelně se teď ozývají jen dvě věci. Prudce oddechující dech a dopady kapek - nic víc, nic míň. Chci se otočit a popadnout ručník vedle sprchového koutu, jenže mi podklouzne noha.

A tak začalo celé to šílenství posmrtného života...