Tahy myšlenek

Myšlenka osmnáctá

Tak zase přichází léto a s tím i úmorný vedra na padnutí. Teď bych si přála mít zimu, kterou jsem bezmála ještě před měsícem nesnášela. Taková ironie. Zrovna včera jsem o tom tak přemýšlílela, a když se pak začala dávat v televizi pohádka na dobrou noc v tom mě napadl nápad.

Nápad o starém zvířeti, které je již tisíce let zakleté. Hlavní hrdinkou je ale naprosto odlišná dívka z 21. století, která bez signálu nedá ani ránu a ocitá se díky školnímu výletu nedobrovolně na dvoře hradu prince Williama z Normandie. Ať hledala, jak hledala, signál prostě najít nemohla a tak nepozorně nechala skupinu svých spolužáků někde ve předu a ona sama se ztratila v labyrintu chodeb, které ji po dlouhém hledání cesty ven, dovedly až k palouku. No a co se stane dál se dočtete v konceptu 😅

Koncept XVIII.

Roztrhnou se mračna. Měsíční svit tak odhalí svět zahalený sametovou tmou. Studený vzduch mi polaská kůži, jako nechtěný milenec. Zachvěji se. Přitáhnu si k sobě více svůj kabát.

Na zasněžené zemi, kvete rudá růže...

V korunách stromů zavyje tesknou píseň vítr. Ale to nebylo to, co slyším. Je to hudba. Je stejně teskná jako vítr, ale zároveň vášnivá, ba dokonce mě láká svou hudbou růži utrhnout.

Tam ji střeží zvíře prokleté...

Očarovaně postupuji k růži. Každým krokem cítím kouzlo, které mě každým krokem svazuje jako proradný had svou kořist.

Které čeká, až krvavou růži panna utrhne...

Dotknu se chvějící se ho stonku. Hudba mě opájí svojí velkou gradací. Jediným pohybem zlomím stonek s růží.

A do temnoty ji uvrhne...

Za mnou něco nelidsky zařve. Okamžitě mě to vytrhne z tranzu a píseň s teskným pláčem umlkne. Stojí tam v celé své kráse bělovlasý muž, kterému z bělostných prodloužených špičáků odkapává krev...