Pohled Martinuse
Netrpělivě jsem přecházel po pokoji.
Už několik dní jsem čekal na odpověď na zprávy od Anet.
Bohužel se mi vůbec neozývala. Jako by ztratila o kontakt mezi námi zájem.
,,Martinusi! Dělej nebo to letadlo nestihneme!" zakřičel na mě Mac z chodby.
,,No jo. Už jdu!" zakřičel jsem nazpět a vzal si mobil, tašku a vyšel z pokoje.
Rychle jsem seběhl schody a vydal se do předsíně, kde jsem se obul.
Otevřel jsem dveře, že kterých jsem vyběhl a snažil se co nejrychleji dostat k autu.
Sedl jsem si na místo spolujezdce a unaveně vydechl.
Hned po mě do auta nastoupil táta s Macem, a tak jsme mohli vyrazit na nejbližší letiště.
***
Jako vždy jsme letěli první třídou, takže tady nebylo moc lidí, což mi vyhovovalo.
Pohodlně jsem se usadil na svoje sedadlo a únavě zavřel oči.
Rychle jsem je zase otevřel, když mi přišla zpráva.
Popadl jsem mobil a přečetl si zprávu, která byla od učitele ze školy.
Tiše jsem zaúpěl, když jsem viděl kolik máme udělat práce.
Bože jsou to jen blbý tři dny, za který máme udělat dvě eseje, deset stránek z matiky a pět z norštiny.
Vážně je nejvyšší čas se jít zabít. Zavřel jsem oči a doufal, že se mi podaří usnout.
Ahoj všichni!
Vítám vás u nový kapitoly. Doufám, že se vám líbí.
Vaše Katte
