Pohled Marcuse
Když jsem se vrátil domů, tak jsem se hned vydal nahoru do svýho pokoje.
Sedl jsem si k psacímu stolu a začal si pročítat papíry.
Bože to je zase úkolů. Tak to budeme dělat hodně, hodně dlouho.
Tiše jsem si povzdechl a rozhlédl se po svém pokoji.
Můj pohled padl na pár kousků oblečení, které si tady zapomněl Filip.
Na nic jsem nečekal, došel jsem si po krabici a všechno co patří Filipovi jsem do ní naházel.
Když byla krabice plná, tak se mi nějakým způsobem ulevilo.
Už jsem necítil takový tlak kolem sebe. A s jistotou vím, že bez Filipa mi bude líp.
Popadl jsem nejbližší mikinu, krabici a rychle jsem odešel z pokoje.
V předsíni jsem si rychle obul boty a vyběhl ze dveří.
Běžel jsem celou cestu k Filipovi, abych to měl co nejdříve za sebou.
Krabici jsem nechal před dveřmi a zazvonil jsem.
Neváhal jsem ani minutu a znovu se rozeběhl pryč.
Kdyby mě někdo pozoroval, tak by si musel myslet, že jsem úplný blázen. A já jsem o tom začal taky uvažovat.
Doběhl jsem k našemu domů, proběhl vnitřkem domů a dostal se na naši zahradu.
Ani nevím proč, ale odhodil jsem mobil a klíče a z nějakýho nepochopitelného důvodu jsem skočil do jezera.
Bylo to tak strašně osvěžující a tak strašně úžasný.
Přesně tohle jsem potřebovat. Jakoby se kolem mě zastavil svět a existoval bych jen já a voda kolem mě.
Pohled Anet
Každý den, když mi skončí škola, tak mám ve skříňce rudou růži se vzkazem.
Je to od něj, tak romantický. A mě se vážně začíná líbit.
Snažím se na něj moc nedívat, ale na sto procent vím, že to prostě nejde.
Je až moc hezkej na to, aby se dal přehlídnout.
Ach bože. Asi jsem se opravdu a zcela určitě zamilovala.
Ahoj všichni!
Vítám vás u nový kapitoly. Doufám, že se vám líbí.
Vaše Katte
