Pohled Marcuse
Pořád to tak strašně moc bolelo. Byl jsem zlomenej a zničenej.
Poznal jsem co je to, mít zlomené srdce, kvůli tomu největšímu debilovi na světě.
Celé dny jsem pouze ležel a nechával proudy svých slaných slz, aby se vsakovaly do polštáře.
Neměl jsem na nikoho náladu. Chtěl jsem být prostě sám a vyrovnat se se ztrátou ve svém životě.
Pohled Martinuse
,,Tinusi, jak je na tom Mac?" zeptal se mě už po několikátý táta.
,,Špatně. Pořád jenom leží a brečí," odpověděl jsem popravdě a tiše si povzdechl.
Bylo mi ho neskutečně líto, protože vím jak moc to bolí a jak těžké je se s tím vyrovnat.
,,Tak to asi nebude schopný se zúčastnit toho konkurzu," vydechl táta trochu zklamaně.
,,Zkusím ho přemluvit, ale nic neslibuju," řekl jsem a vydal se do svého pokoje.
Potichu jsem otevřel dveře od pokoje a co nejpotišeji vstoupil do pokoje.
Když jsem se pořádně rozhlédl po pokoji, tak jsem málem dostal infarkt.
Mac totiž vůbec nikde nebyl. Ještě jsem se podíval do koupelny, ale tam taky nebyl.
Vyběhl jsem z pokoje a běžel do pokoje Maca.
Bez zaklepání jsem vběhl dovnitř a všiml si postavy, která stála na balkoně.
Neváhal jsem ani minutu a vydal se za ním.
,,Ahoj," pozdravil jsem ho tiše a čekal na jeho reakci.
,,Ahoj," oplatil mi pozdrav a s úsměvem se na mě otočil.
,,Jsi v pořádku?" zeptal jsem se ho opatrně.
,,Samozřejmě. Proč bych neměl být?" zeptal se mě s povytaženým obočím.
,,Jen tak. V posledních dnech to nebylo moc dobře," odpověděl jsem a pořádně si ho prohlédl.
,,To je pravda, ale teď jsem v pořádku," odpověděl a vydal se zpátky do pokoje.
Na nic jsem nečekal a vydal se rychle za ním.
Ahoj všichni!
Vítám vás u nový kapitoly. Doufám, že se vám líbí.
Vaše Katte
