Pohled Anet
Využila jsem chvíle, kdy mě nikdo nehlídal a rychle jsem zdrhla do prostorů šatny.
Šla jsem chodbou ke své skříňce a bylo mi úplně jedno, že jsem do někoho po cestě vrazila.
Jen jsem zašeptala tiché promiň a dál jsem pokračovala v cestě ke své skříňce.
Hned jak jsem došla ke své skříňce, po které jsem sjela dolů, tak jsem se rozbrečela.
Bože. Zrovna se mi začalo, tak dařit a oni mi musí zkazit.
Po nějaký době jsem se z toho dostala a i na ně zapomněla, a všichni mi to musí teď připomenout.
Ani jsem skoro nevnímala, že mě někdo obejmul.
Zabořila jsem dotyčnému svoji hlavu do jeho pokoje a pouze jsem tam tiše seděla a brečela.
***
Po nějaký chvíli jsem se konečně uklidnila a konečně se podívala do tváře neznámého.
Hned jsem toho kluka poznala. Ty jeho krásné hnědé oči se vpíjeli do těch mích.
Měla jsem neskutečnou chuť ho políbit. Ty jeho překrásné rty. Tak nádherné.
,,Děkuju," zašeptala jsem tiše a doufala, že mě slyšel.
,,Nemáš zač," zašeptal a pořád se na mě díval.
Pod jeho pohledem jsem byla neskutečně nervózní.
Bála jsem se, že mi vidí až do srdce nebo rovnou do hlavy.
Prostě jsem z něj byla celá vedle a to i celou dobu na praxích.
Radši jsem se rychle zvedla ze země a on mě hned napodobil.
,,Děkuju," poděkovala jsem mu ještě jednou a chtěla odejít, ale on mě nenechal.
Přitáhl si mě do pevného objetí a silně mě tiskl k sobě.
Po chvíli se od mě odtáhl a odešel pryč.
,,Neděkuj," řekl tiše, když procházel kolem mě. A pak mi zmizel z dohledu.
Zoufale jsem si povzdechla a taky odešla ze šaten.
Rychle jsem si zašla ještě na záchod, abych se trochu upravila předtím, než se vrátím třídy.
Přece mě takhle nemusí vidět mí spolužáci.
Ahoj všichni!
Vítám vás u nový kapitoly. Doufám, že se vám líbí.
Vaše Katte
