Pohled Marcuse
Nakonec jsem se v deset večer vydal konečně domů.
Celou dobu jsem o tom přemýšlel a došel jsem k názoru, že za tu naši hádku můžu já.
Neměl jsem se na něj hned naštvat. O nás přeci za své city nemůže.
A ano na tohle jsem přišel za sedm hodin přemýšlení.
Je to přímo nadlidský výkon vymyslet jednu pitomou věc, o které jsem věděl už od začátku, ale nechtěl jsem si to přiznat.
Pomalým krokem jsem došel k našim domovním dveřím, které jsem otevřel a následně co nejtišeji vešel dovnitř.
Jak jsem předpokládal, tak všude bylo až hrobové ticho. To zrovna u nás není moc častý.
Proto jsem se vydal nahoru po schodech a u toho ještě přemýšlel.
Abych řekl pravdu, tak se nechci s Martinusem hádat. Jsme přeci dvojčata a bratři, tak už jen kvůli tomu by jsme spolu měli vycházet.
Zastavil jsem se těsně před jeho dveřmi a zaklepal.
Jelikož se dlouho nic neozvalo, tak jsem to neřešil a prostě vzal za kliku a vešel dovnitř.
Sice to bylo ode mě nezdvořilé, ale já neměl čas to řešit. Co když si něco udělal?
Naštěstí moje všechny pochybnosti byly zahnány, když jsem uviděl Tinuse ležet na posteli a spokojeně oddechovat.
Sám pro sebe jsem se musel usmát. Byl roztomilej a já nemohl pochopit, z jakého důvodu jsem se na něj vlastně zlobil.
Naposledy jsme pohledem vyhledal jeho obličej a dobrým pocitem jsem se vydal k sobě do pokoje.
Ahoj všichni!
Vítám vás u nový kapitoly. Doufám, že se vám líbí.
Vaše Katte
