Dvě tváře - FANFIKCE Avengers

8. kapitola

O měsíc později

*Karen*

Vpadla jsem do dveří a svalila se na gauč, za letu jsem na stůl hodila pár reklam a dopisů, co jsem měla naházené ve schránce.

Nevhazovat reklamy!!!

Bylo napsané na té schránce a nikdo na ty tři červené vykřičníky ohled nebral.

"Reklama, reklama, reklama..." Odhazovala jsem letáky rovnou do koše. Ale na co si vlastně stěžuju, moje nová, skvělá práce je právě reklama: chození po ulici a otravování lidí, co se zrovna nachomýtnou někde poblíž. Na druhou stranu jsem však ráda, že si alespoň něco vydělám.

"A hele! Tohle reklama není..." teda snad, taky mohly změnit obálku, aby to nebylo tak nápadné, jak geniální!

Roztrhla jsem tedy pomačkaný obal a vytáhla z něj stejně pomačkaný papír, jej! K mému překvapení to opravdu reklama nebyla. Bylo to něco mnohem, mnohem lepšího a zajímavějšího.

Chvilka napětí... ještě vydržte... tradá! Je to nabídka práce!

Wow, no ale počkat, odkdy to chodí poštou? No to je fuk, zřejmě si mě všimli na chodníku, jak žebrám a prostě se nade mnou slitovali. Jak milé.

Takže práce v kanceláři, zní to docela slibně, hlavně ten plat, co si budeme povídat, jo vy vlastně nevíte, kolik bych dostala. To se neříká, je neslušné se někoho takhle vyptávat, takže máte smůlu. Hah!

Nicméně mě ještě čeká přijímací pohovor a to příští čtvrtek, eh teda pátek, mám nějak popletené datum, nevadí...

***

Vzala jsem si bílou košili a černou sukni do pasu, stáhla si vlasy do vysokého culíku, trochu se nalíčila a byla jsem připravená vyrazit!

Vyšla jsem o něco dřív, kdyby měla ta naše městská zpoždění, navíc jsem si nebyla úplně jistá, kam mám jít, ale adresu jsem měla a vypadalo to na docela velký barák, takže spousta chodeb a to je ideální akorát tak na zabloudění.

V metru bylo jako obvykle narváno. Důchodci se prali o místa na sedačkách a ten zbytek v klidu postával kolem s mobilem v ruce. Byla jsem tak ráda, že už jsme dorazili na místo, protože na mě neustále čuměl nějakej dědek. Bože.

Do mobilu jsem si zadala adresu, takže jsem podle mapce na displeji pokračovala v cestě. Došla jsem k nějakému letišti, teda alespoň to na letiště vypadalo, určitě to bylo letiště! Tak dost klid, řeknu to jinak. Došla jsem k velkému placu s pár tryskáči... takže je to letiště!

No fajn, už toho nechám. Jakmile jsem našla dveře do budovy hned vedle le... TOHO MÍSTA, zaplula jsem dovnitř a hledala nějakou informační tabuli, abych se dostala na místo, kde se měl odehrávat pohovor.

Po asi deseti minutách hledání, jsem našla správné dveře a rozklepanou rukou na ně zaťukala. Nervozita už se dostavila, ale já jí říkala, že chodit nemusí, že to zvládnu sama! Ale ona né, prostě musela jít se mnou.

"Dále." Ozvalo se a já vešla dovnitř.

"Posaďte se prosím." Mluvil muž sedící u stolu dál, aniž by se na mě podíval.

Přeskočme všechny ty nudné otázky a taky odpovědi, za které bych se nejraději propadla do země. Vypadalo to však, že to tak špatné nebude, sice měl ten chlápek celou dobu neutrální výraz, ale to jak mu občas zacukaly koutky, se nedalo přehlédnout.

Otázka: "proč myslíte, že bychom měli vzít zrovna vás?" To má být vtip? Poslali mi snad dopis ne?

"Myslím? Já to prostě vím." Řekla jsem vážně a až moc sebevědomě, ale uhnula při tom pohledem. Občas bych si měla nejdřív promyslet, co řeknu, ale byla jsem pod tlakem a to mě omlouvá! Stěžujte si Pascalovi ne mě... i když to je trochu jiný tlak.