Dvě tváře - FANFIKCE Avengers

16. kapitola

*Karen*

Byla jsem zmatená, hned po tom jsem z nemocnice odešla, dva dny na to Tonyho pustili, ale já si nebyla jistá, jestli se s ním chci vidět.

Nechtěla jsem však uvažovat nijak naivně, přece jen je to miliardář a kdo ví, kolik mladých holek už oblbnul, jenže já měla ten nepříjemný pocit, že patřím mezi ně.

Chtě nechtě, mé myšlenky pokaždé zamířili k němu a to mě na tom nejvíc štvalo, jako by nade mnou měl kontrolu, ale sám o tom neměl ani ponětí... ale hovno! Věděl o tom moc dobře.

Crrr crrr

Ozvalo se. Sakra kdo to může bejt?! Nadávala jsem v duchu a doufala, že ne on. Byl už večer a já se jako obvykle válela na gauči... no co? Přiznejte se, kdo z vás se občas taky jen tak neválí a pozoruje dění ve světě v klidu z tepla domova.

Líně jsem se zvedla, a aniž bych se ptala, kdo jde, pustila jsem ho dovnitř.

Za chvíli jsem uslyšela ťukání na dveře, když jsem otevřela, myslela jsem, že mě trefí šlak. Asi pět sekund mi trvalo, než jsem se vzpamatovala.

Přede dveřmi stála dlouhovlasá blondýnka s úsměvem od ucha k uchu se štíhlou postavou, třímající v jedné ruce tašku a velký kufr vedle sebe.

"Stasy?" Zašeptala jsem nevěřícně a obě jsme si padly do náruče. Jo je to přesně ta kamarádka, o které jsem na začátku mluvila.

"Kde se tu bereš?" Zeptala jsem se, jakmile jsem se od ní odtáhla.

"No ze začátku to bylo všechno cajk, ale pak se to prostě podělalo, tak jsem tu. Promiň, že jsem ti nedala vědět, nebyla možnost." Omluvně se usmála.

"Tak pojď dál a chci všechno vědět!" Popadla jsem tašku a zatáhla ji dovnitř.

***

"Takže nebude ti vadit, když tu zůstanu? Ne nadlouho, ale než si něco najdu, vážně nechci bydlet někde v zablešeném hotelu." Oklepala se při poslední poznámce a znechuceně se ušklíbla.

"No jasný." Ušklíbla jsem se nad její reakcí.

"Koukám, že se to tu ani moc nezměnilo." Rozhlédla se znovu kolem. Dřív jsme tu bydleli společně, což jsem zapomněla zmínit, jenže po Stasy odchodu jsem se postele navíc zbavila, nevěděla jsem, kdy se vrátí, a jestli se vůbec vrátí.

"No ani ne, až na tu postel."

"Ale gauč je volnej ne?" Poplácala vedle sebe.

"Jestli nechceš spát na zemi, tak jo." Ušklíbla jsem se kysele.

"Fajn, beru zpět, tady se to změnilo dost, zatímco ty vůbec!" Zdůraznila konec věty, a pak se uchechtla.

"To je možný." Zatvářila jsem se na oko povýšeně a hned na to se zasmála.

***

Nakoukla jsem z kuchyně do obýváku a viděla, jak Stasy drží v ruce můj mobil. Protočila jsem nad tím očima, ale nijak to dál neřešila.

"Génius?" Zírala do displeje a při tom se potutelně usmála.

Ano, je to číslo na Tonyho a neodsuzujte mě za to! Skoro každému dávám přezdívky a to prostě nešlo jinak, než mu dát tuhle. Navíc sám to přece říkal a asi to tak i bude, takže vlastně proč ne.

"Ty znáš nějakýho génia?" Otočila se na mě.

"Já? No dá se to tak říct."

"Aha, chci vědět, kdo to je." Řekla rozhodně.

"Chceš se s ním snad seznámit?" Nadzvedla jsem jedno obočí.

"Stačí mu zavolat." Provokativně se usmála.

"Zapomeň." Odsekla jsem.

"Ale proč ne?... ups, asi jsem na to omylem zmáčkla." Lítostivě na mě pohlédla.

"Tak to zruš!" Rozešla jsem se k ní.

"Teď už ne." Nastavila přede mě ruku, kdybych jí v tom náhodou chtěla zabránit. Zamračila jsem se, ale nakonec jsem ji nechala. To zní dost zbaběle, i když to není úplně to slovo. Nechala jsem jí proto, že dříve nebo později, by to stejně udělala, aniž bych o tom věděla, takhle si to alespoň poslechnu, no ne?

Otráveně jsem si sedla na gauč a pozorovala, jak se Stasy culí, čekajíc, až jí to zvedne.

"Čau kočko." Ozvalo se z mobilu a Stasy jen vyvalila oči. Cože?!

"Čauky kocoure." Zavrněla a v tu chvíli jsem litovala, že jsem jí to nezatrhla.

"Karen?" Zeptal se udiven 'mou' reakcí.

"Ano?" Odpověděla Stasy sladce.

"Děje se něco? Zníš nějak... jinak. Od tý doby, co jsi za mnou byla v..." Bože to ne! Skočila jsem po ní a mobil jí vyrvala z ruky.

"Promiň, zavolám ti později." Jen co jsem to dořekla, hovor jsem ukončila. Otočila jsem na kamarádku, která se pobaveně culila.

"Takžé?" Zeptala se dychtivě.

"Jaký takže, nic!" Odsekla jsem jí a sedla si zpátky na své místo.

"Takže ty už sis někoho konečně našla? Nebo na tom ještě pracuješ?" Šibalsky se usmála.

"Seš blbá!" Mrskla jsem po ní polštář, ale pak se usmála.

"Tak jo nebo ne?" Hodila mi ho zpátky.

"Drž hubu a radši mi řekni, co tu chceš zejtra celej den dělat, protože já jdu do práce!" Zasmála jsem se a raději změnila téma.

"Ty máš práci?" Vykulila oči a nastevřela pusu údivem.

"Jo mám a zavři tu hubu nebo ti tam ještě něco vlítne." Ušklíbla jsem se.

"A že on tam s tebou pracuje ten génius?" Nenechala toho. Protočila jsem očima a zakroutila nad tím hlavou.

789 slov