Dvě tváře - FANFIKCE Avengers

15. kapitola

*Karen*

Po dlouhé sprše jsem se šla nasnídat, rozhodnutá, že to musím říct Tonymu. Sice mi bylo jasné, že s vyšetřováním to určitě nepomůže, ale někomu jsem to říct chtěla a on byl v tu chvíli jediný, ke komu jsem v tu dobu chovala nějakou tu důvěru - no jo, přiznávám to!

Mobil mi ale nezvedal, což mi u něj přišlo dost neobvyklé, přece jen ho měl u sebe i v bazénu! Rozhodla jsem se tedy, že zkusím něco zjistit od Happyho.

"Hogan." Ozvalo se, když mi to zvedl.

"Ahoj Harry, tady Ghoulová." Ano říkám mu Harry, protože Happy mu říkat fakt nechci a Harodle už vůbec, to se na mě nezlobte.

"Ahoj Karen, copak bys ráda?" Z jeho hlasu jsem poznala, že má radost z toho, že se opět slyšíme, ale to já vlastně taky.

"Víš, potřebovala jsem mluvit s Tonym a nezvedá mi mobil."

"No jo... ty to vlastně ještě nevíš." Zdálo se mi, že v hlase o něco posmutněl.

"Stalo se něco?!"

"Právě je v nemocnici, včera mi dali vědět."

"V nemocnici?!" Zarazila jsem se a čekala, co mi dál poví.

"Neboj, je v pohodě, jen prodělal lehký infarkt, ale to není poprvé." Chvíli jsem jen mlčela, neschopná něco říct.

"Dobře." Řekla jsem nakonec, abych pořád jen nemlčela.

"Pošlu ti adresu, jestli se za ním chceš jít podívat."

"Jo, to bys byl moc hodný, děkuju, tak ahoj a zase někdy zavoláme."

"Jo jasně, ahoj." Ukončil hovor a já netrpělivě čekala, až mi přijde ta slíbená zpráva. Dlouho se nic nedělo, až pak konečně! Z toho jsem usoudila, že Happy nebude zrovna moc zdatný v elektronice nebo prostě neměl hned čas... spíš to první.

***

Prošla jsem stanicí metra, vůbec se mi sem nechtělo, ale co jsem měla dělat, když jsem se chtěla svěřit se svým trápením. Nah... to zní tak uboze, ehm a nejsem snad? Přišla jsem na to, že za poslední dobu, co jsem se s Tonym seznámila, jsem se hodně změnila, a když myslím hodně, tak hodně. Byla jsem vždy spíš ukecaná, někdy až moc sebejistá, ale teď... jsem o mnohem tišší a držím se radši při zemi. Ale vlastně co si to nalhávám, proč by to mělo být seznámením s Tonym, ostatně mi občas i chybí to jeho popichování, ale ty vraždy... něco mi říkalo, že nebudu mít pokoj, dokud se všechno nevyřeší, což bylo vlastně pochopitelné. Ehm, teda samozřejmě to, že jsem se chtěla vidět s Tonym, nebylo jen z důvodu, že jsem si chtěla vylívat srdíčko, ale myslím, že to je taky jasné, no ne?

S povzdechem jsem vystoupila z metra a namířila si to k velké, světle modré budově, která nesla název nemocnice, překvapivě. Jen co jsem vstoupila dovnitř, zamířila jsem k velké informační tabuli. Názvy na mě byli však moc složité, a tak jsem se nakonec zeptala kolemjdoucí sestřičky.

Jenže nebylo to jen tak, musela jsem dodržet návštěvní dobu a dostaňte se k miliardáři, co stůně někde ve V.I.P. části nemocnice, ovšem jestli vůbec něco takového existuje, a taky jsem se divila tomu, že leží zrovna tady a nemá nějakou „osobní nemocničku"? Od té sestřičky jsem se však dozvěděla, kde Tony leží, a tak jsem se prostě vydala zkusit štěstí - takže zkusit jestli ten pokoj najdu, a taky jestli mě tam vůbec pustí.

Jsem v hajzlu... odkdy jsou v nemocnici dvě recepce?! No dobře, asi těžko bych si toho všimla, taky přichází otázky, kdy já chodím do nemocnice a ještě k tomu do části s takovým komfortem.