Dvě tváře - FANFIKCE Avengers

20. kapitola

*Tony*

Poté, co jsem zodpověděl nespočetně otázek od novinářů a byl zavalen gratulacemi fanynek, jsem se rozhodl zajít si k baru. Pro tento večer jsem k němu najal i jednoho zkušeného barmana, aby se o to postaral. Hudba se trochu ztišila a většina hostů se odebrala na plac před vilou.

Všiml jsem si, že chlapík za barem není zkušený jen v tom, do čeho byl pověřen, ale i ve flirtu s nějakou blondýnou, co se nakrucovala na židli před ním. No to snad ne! Vždyť je to ta otravná kamarádka Karen, což by ale znamenalo, že tu někde musí být taky.

Sedl jsem si dvě místa od ní a zavolal na barmana, který ke mně hned přispěchal, a protože se tak od své společnice vzdálil, všimla si mě také. Objednal jsem si a otočil se k ní.

"Ah, jak že se jmenuješ, Stefani?" Snažil jsem se vzpomenout s tím, že jsem si pamatoval počáteční písmeno jejího jména.

"Stasy" Opravila mě.

"Jo jasně." Řekl jsem s lehkým nezájmem v hlase. "Ty jsi tu sama?" Dodal jsem.

"Á ptáš se na Karen, ta před chvílí odešla, ani nevím kam." Zazubila se. Ironicky jsem se usmál, kopl do sebe panáka, kterého mi barman podal a s tím se opět zvedl ze židle.

Chtěl jsem vyjít ven, když jsem zaslechl nějaké hlasy, no spíš něčí křik a hned na to se ozvala rána. Normálně bych tam asi nešel, ale něco mi říkalo, že to nebude jen tak.

Vběhl jsem do chodby a spatřil, jak na zemi někdo leží, byla to žena a nějaký chlápek se po ní sápal. No to snad ne!? Kde je zase do prdele ta ochranka! Rozeběhl jsem se k němu a srazil ho k zemi. Máchal kolem sebe rukama, až se mu podařilo zasadit mi ránu do břicha. Chytil jsem ho za límec obleku a vytáhl ho na nohy, jen co se postavil, už mi chtěl uštědřit další ránu, rukou jsem ji vykryl a dal mu pěstí do tváře, klopýtl, ale zůstal stát. Nezůstal však pozadu a dal mi pěstí do nosu, to neměl dělat, moje další rána byla do jeho žaludku, předklonil se a vypadalo to, jako by chtěl právě jeho obsah vidět na mé podlaze. Po dalším úderu se ode mě ještě o krok vzdálil, vykopl pravou nohu a pokusil se mě znovu zasáhnout do již pohmožděného břicha. Rychle jsem ho za nohu popadl a bez vynaložení větších sil protivník ležel opět na zemi.

Otočil jsem se zpátky a to už se naším směrem hrnula skupinka bodyguardů a Stasy... počkat Stasy? Karen! To ona seděla opřená o stěnu a vypadalo to, že ztrácí vědomí.

"No to jdete brzo." Ušklíbl jsem se a setřel si krev, která mi tekla z nosu.

"Karen, proboha jsi v pořádku?" Přispěchala blondýnka ke kamarádce.

Když jsem se ujistil, že chlapi už se o násilníka postarají, došel jsem k dívkám.

"Dojdi ho namočit do koupelny." Podal jsem Stasy látkový kapesník, nejdříve se na mě podívala s výrazem, co jsem jako, tvoje služka?! Ale pro dobro její kamarádky nakonec vyhověla. Klekl jsem si k ní a její tvář uchopil do dlaní, abych zkontroloval, jestli vnímá.

"Karen?" Oslovil jsem ji, párkrát zamrkala, a pak na mě upřela její modrošedé oči.

"Co tě bolí?" Mluvil jsem na ni dál. "Hlava." Řekla téměř nes-lyšně.

"To pochopitelně." Pousmál jsem se a převzal od příchozí dívky mokrý kapesník. Otřel jsem jí čelo, na kterém měla již pomalu zasychající krev, pramínky neposedných vlasů jsem jí zastrčil za ucho a hlavu jí natočil mým směrem. Usmála se.

"Sluší ti to." Všiml jsem si, že má na sobě šaty ode mě.

"Díky, tobě taky."

"Asi mluvíš z cesty, jak ses praštila do hlavy." Popíchl jsem ji.