Dvě tváře - FANFIKCE Avengers

32. kapitola

*Karen*

O tři týdny později

Zatím jsem o sobě nemohla tvrdit, že jsem se stala agentkou, ale daleko jsem od toho také neměla. I když se agenti s Avengers - jak jsem se dozvěděla - moc nevídali, já jsem s nimi trávila skoro všechen svůj čas. Když jsem nezkoušela střílet s Clintem z luku, trénovala jsem se Stevem nebo s Wandou, nejvíc se mi však věnovala Natasha - v boji měla svůj styl a ještě nikdy jsem ji neviděla poraženou, jak jsem se sama přesvědčila, na to že jsem tu byla jen krátce, připadalo mi, že sem prostě patřím a bojové sporty, jako bych se učila odjakživa.

Přestože Nat měla většinou nepřístupný výraz, neuniklo mi její občasné překvapení, když jsem dokázala vykrýt téměř všechny údery a pokusila se zaútočit.

Bavilo mě střílet, pistole většinou stejné ráže jako policejní mi vyhovovaly, a tak jsem neváhala střílet. Nějak mě přestala překvapovat pozornost Avengers, i když mi to dost často vrtalo hlavou, nejčastěji při jídle mi pokládaly podivné otázky, na které jsem nevěděla jak odpovědět.

Stasy jsem musela lhát, tedy jak mi bylo řečeno "nelžu, jen neříkám celou pravdu" něco na tom ale bylo. Sny se mi pořád dokola opakovaly, skoro pokaždé v nich bylo to zrcadlo, Wanda mi s tím chtěla zkusit pomoct, alespoň přijít na to, jaký mají smysl, ale bylo to marné.

"Už zase ji držíš špatně." Postěžovala si Ruska a přišla ke mně blíž, aby mi srovnala ruce, v nichž jsem držela pistoli VP9 ráže 9×19mm. Když byla s výsledkem spokojená, kousek poodstoupila.

"A jak si se to naučila, teprve až zamíříš, dáš prst na spoušť." Poučila mě už poněkolikáté.

"No dobře, ale až budu v misi, tohle snad nebudu muset dodržovat ne?"

"Soustřeď se, teď jsi na střelnici, ne na misi." Odbila mě, dál už jsem to nijak nekomentovala a zamířila na terč postavy.

Vystřelila jsem. Kulka zasáhla terč a postava na něm schytala ránu do hrudníku.

"Pěkný." Uznala Nat.

"No... mířila jsem na hlavu." Ušklíbla jsem se.

"Pak jsi to strhla, mačkej spoušť pomaleji."

"No fajn..." Vydechla jsem a znovu se připravovala zamířit.

Další rána už byla lepší. Moc dobře jsem věděla, že mám ještě opravdu hodně co zlepšovat, třeba dech, postoj a celkové zacházení s pistolí, ale zatím jsem si s tím vystačila.

Po střílení jsem měla ještě lekci s Wandou, která obnášela například meditaci, a sama jsem si říkala, že to nemá daleko od jógy, i když co já vím, třeba o jógu opravdu šlo. Většinou mi ukazovala i něco ze svých schopností, což pro mě byla nejzáživnější část. Někdy se k nám však přidal i Banner, já jsem proti tomu nic neměla, právě naopak, Bruce jsem si oblíbila. Musela jsem si ale přiznat, že ve mně hlodala zvědavost ohledně Hulka.

Dnes jsme měli ale malou tělocvičnu jen pro sebe. Sedli jsme si naproti sobě a začali meditací, ze začátku mě nebavila, přišla mi nudná a nepodstatná, ale po čase jsem jí nějak přišla na chuť.

Soustředila jsem se na pouze na svůj dech, všechny myšlenky jsem vypustila z hlavy, pocítila jsem volnost, jako bych se mohla vznášet někde vysoko v oblacích, zkrátka a dobře řečeno - s pomocí meditace jsem se naprosto uvolnila.

Ze soustředění mě vytrhl něčí hlas, zprvu tlumený a špatně slyšitelný, po chvíli jsem ho však slyšela naprosto zřetelně, poznala jsem, o koho jde. Sevřel se mi žaludek, jako kdyby mi někdo vrazil kudlu do zad, trhla jsem sebou. Kroky, co se ke mně přibližovali, utichly, a pak se ozvala rána. Probrala jsem se jako z transu a při stavění na nohy se rovnou otočila.

Tony byl kousek ode mě a sbíral se ze země, poodstoupila jsem stranou, nechápajíc co se stalo. Wanda se kolem mě prosmýkla, co nejrychleji, aby mu pomohla vstát.

"Co..." Vydechla jsem, neschopná dalšího slova. Tony se zvedl, při čemž zkřivil tvář bolestí a k tomu po mně vrhl nenávistný pohled. Ale já pořád nechápala, co se právě teď stalo.

"Tos byla ty?!" Zavrčel mým směrem.

"Já? Vždyť... co tady vůbec děláš?!" Vyštěkla jsem.

"Nepřišel jsem za tebou, ale za ní!" Oponoval a na tváři se mu objevili kapičky potu, zuřil.

"Tony, prosím tě uklidni se." Promluvila Wanda, ale nevypadala, že by byla nějak vyvedená z míry. Brunet se na ni jen podíval, stále zamračený a žena mu posunkem hlavy naznačila, aby šli ven, zůstala jsem tak v místnosti stát úplně sama, sedla jsem si opět na studenou podlahu a zírala někam do prázdna.

***

Seděli jsme s Nat v bufetu, byl čas večeře, a protože kluci byli v tu dobu v posilovně a Wandu jsem ten den pak už neviděla, rozhodli jsme se jít samy.

"Tony se poslední dobou chová divně." Promluvila Nat a svou poznámkou mě trochu zaskočila.

"Eh, no... tys ho viděla?" Nezmohla jsem se na víc.

"Jo, ty taky." Odmlčela se. "Ale to i před tím, než se to stalo."

"Co myslíš tím 'než se to stalo'?" Zarazila jsem se, i když jsem věděla, o co jde, nebo jsem to alespoň tušila.

"To, co jsi udělala."

"Já vlastně ani pořádně nevím, co jsem udělala." Ošila jsem se.

"To snad nikdo neví přesně, ale odhodila jsi ho skoro na druhou stranu místnosti a pěkně s ním třískla o zeď." Řekla, jakoby se vlastně vůbec nic nestalo.

"Uhm, aha..." Svraštila jsem obočí.

"Už se tím nezabývej, za pár dní tě čeká tvoje první mise."

"Jo jasně." Pousmála jsem se.

"Ale nemůžeš mi tvrdit, že mezi tebou a Tonym nikdy nic nebylo."

"Ah, cože?!" Zavrávorala jsem, div jsem se nesvalila ze židle, ale když jsem viděla, jak se Natasha usmívá, trochu jsem se zklidnila. "Nech toho Nat." Snažila jsem se působit, jako že mě tím vůbec nevyvedla z míry, ale moc dobře jsem věděla, že zrovna u ní, je to 'skrývání' naprosto zbytečné. V duchu jsem se ale proklínala a neunikla mi ani myšlenka, kde Tony teď vlastně asi je a celá ta věc mě zamrzela ještě víc. To, jak mi ublížil, ale vlastně i zachránil život, říkala jsem si, že si to možná i zasloužil, ale věděla jsem, že pravdou je opak a to mě na tom ještě víc štvalo.

976 slov