Dvě tváře - FANFIKCE Avengers

39. kapitola

*Tony*

Zkoprněle jsem stál na chodbě, kde před chvílí zmizela Karina i s Karen, nevšímaje si vyplašených agentů, pobíhajících kolem mě.

"Pane Starku?" Přiřítil se ke mně jeden z nich a prudce mě chytil za paže, trhl jsem sebou, vážně jsem se ho lekl, načež jsem na něj upřel pohled. "Není vám nic." Pokračoval starostlivým tónem.

"Vypadám snad na to?" Odsekl jsem, vymanil se z jeho sevření a rozešel se pryč, protože jsem věděl, že moje otázka byla zbytečná. Zamířil jsem si to rovnou do laborky, doufajíc, že tam nikdo nebude.

Měl jsem štěstí, všichni byli zaujatí Kareniným útěkem, a tak jsem nikým nerušen proklouzl do jedné z laboratoří. Přemýšlel jsem, jestli o tom mám někomu říct, ale nakonec jsem si to nechal pro sebe s jistotou, že se to - zejména - Karen nedozví.

Technika na základně nebyla zdaleka tak propracovaná, jako u mě doma, ale prozatím jsem si s tím musel vystačit, většinu času tady stejně strávil Bruce, ale ten se zaměřoval na něco zcela odlišného. Zapnul jsem monitor.

"Jarvisi, ty víš, co máš dělat." Promluvil jsem k umělé inteligenci - alespoň "někdo" spolehlivý. Usedl jsem na židli.

"Jistě pane." Ozval se hlas poslušně, načež na monitoru začínaly nabíhávat procenta. Zaslechl jsem kroky, směřující ke mně, už jsem chtěl počítač vypnout, ale když jsem poznal, o koho jde, nechal jsem ho běžet.

"Tony?" Ozval se tak známý hlas.

"Rhodey?" Pozoroval jsem, jak vchází skleněnými dveřmi a míří si to ke mně.

"Všude tě hledáme a ty si tu v klidu hovíš v křesílku." Rýpl si, ale tvářil se při tom stále vážně. Pousmál jsem se. "Nevypadáš nijak zvlášť rozrušeně." Pokračoval.

"Měl bych snad?" Věnoval jsem mu pohled, ale při tom stále po očku sledoval monitor, na kterém se začala rýsovat mapa.

"Co tu vůbec vyvádíš?" Nevšímal si mé otázky.

"Chtěl jsem dokoukat poslední díl Teletubbies, ale vždycky mě při tom někdo vyruší." To už byl James u mě a nakukoval mi přes rameno, přece jenom jsem to někomu ukázat mohl.

"To je..." začal. "Mapa, dobrý postřeh." Doplnil jsem ho a zvedl se ze židle, přenesl jsem obraz na interaktivní tabuli. Chvíli jsme tam jen stáli, těžko říct, proč mlčel i Rhodey, ale já jsem měl jasno, to čekání se mi zdálo nekonečné, když konečně se to na obrazovce objevilo! "Vidíš ten červený puntík?" Směřoval jsem na něj prstem, přesto že si ho James už určitě všiml.

"No?" Odpověděl, čekajíc co mu budu sdělovat dál.

"Myslel jsem, že to tu teleportaci nevydrží a prostě a jednoduše ji to zlikviduje, ale přežila!" Konstatoval jsem vítězoslavně.

"Pořád nechápu, o co tu jde, kdo to přežil?!" Podíval se na mě.

"Né kdo, ale co, je to něco jako GPS, vždyť to znáš, akorát trochu vylepšená, když se Karen teleportovala, což jsem teda nečekal, mohl jsem jen doufat, že ta věcička vydržela..." Rozmluvil jsem se a už jsem chtěl pokračovat, jak jsem ji napojil na družici, když mě Rhodey přerušil.

"Takže sis ji v podstatě očipoval, jako psa, protože ses obával, že ti pláchne a ty už ji nikdy neuvidíš, i přesto, že po ní budou všichni pátrat?"

"Ne tak docela! Dřív, než se zeptáš: nejde tu o mě, ale o zkázu lidstva, sice zatím netuším, jak to ty dvě chtějí udělat, ale něco mi říká, že toho jsou schopny. Ten útěk jsem čekal a nemyslím si, že bude tak lehké ji najít." Vlastně jsem ten útěk zas tak úplně nečekal, ale to už je nepodstatná věc.