Dvě tváře - FANFIKCE Avengers

38. kapitola

O týden později

*Karen*

Bylo hodně věcí, o kterých jsem zatím nevěděla. Karina tak trávila spousty času vysvětlováním a nekonečným žvaněním, občas mi připadalo, že jsme jako dvě naprosto normální sestry, co si o všem povídají a navzájem se svěřují s nejrůznějšíma tajemstvýčkama, přišlo mi, jako bychom spolu vyrůstali, ale ona i přesto jakoby oplývala tajemstvím, které jsem neměla nikdy poznat.

Dům, vila, ba ne byl to palác, pro člověka nepřístupný a hlavně neviditelný. Žily jsme v něm pouze my dvě a naše pouto. Ale i když jsem věděla, že nejsem sama, často mě přepadl stesk. Na co jsem si ale měla stěžovat, když jsem dostala, na co jsem si vzpomněla? Karina mě ujišťovala, že ta pravá zábava teprve přijde, říkala to s takovým šibalským, až zákeřným úsměvem, ale mě to v hloubi duše znepokojovalo a to byl právě ten problém, duše.

"Pokud se stane něco jedné z nás, stane se to i druhé, ale neboj, nic nás nedokáže zabít." Pousmála se, když mě poučovala. "Jen jedna věc!" Zvýšila hlas a na větu kladla zvláštní důraz. Na chvíli se odmlčela, čekala jsem, až bude pokračovat. "Pokud někomu daruješ zbraň, právě ta je schopna, zabít tě..., zabít nás obě." Oči se jí při tom nebezpečně zaleskly. Nic takového by stejně nehrozilo, proč bychom měli někomu dávat zbraň, aby nás potom s pomocí jí mohl zbavit života?

Sestra trvala na obřadu, který mě měl duše zbavit, prý se konečně zbavím těch zpropadených citů, které jak nás, tak všechny ostatní lidi kolem stejně zaslepují a zpomalují. Pro mě to znamenalo konec smutku, což jsem docela uvítala.

Do sestřiných plánů jsem moc zasvěcená nebyla, to chtěla nechat na potom, až budu bez duše, snad nějaká prevence nebo co. Vážně jsem byla před tím tak naivní?

Rychlou chůzí jsem procházela rozlehlý sál, od křišťálově ledových stěn se odrážel zvuk mých střevíců s nízkým podpatkem v pravidelných intervalech. Podlahu zdobily různé ornamenty, u kterých jsem stejně neznala význam a ani po tom nějak zvlášť netoužila. Velká dlouhá okna dovnitř propouštěla bledé, ale přesto štiplavé světlo. Nad hlavou se mi třpytil honosný, stejně křišťálový lustr, všechno bylo z křišťálu, a když myslím všechno, tak všechno - jo, i záchod! Po stranách se stáčely schody, ke kterým jsem měla namířeno. Musela jsem si trochu nadzvednout šaty, abych si je nepřišlápla a nehodila někde hubu. Byly světle modré, skoro až bílé z jemné látky, dlouhé a volné s tříčtvrtečními rukávy a volánky.

Schody jsem brala po dvou a při tom si stále přidržovala šaty, jakmile jsem se ocitla nahoře, zahlédla jsem Karinu, která mi šla naproti, usmála se a přidala do kroku. Šaty měla stejné, ale v jiné barvě - černá s odlesky fialové.

Teprve až teď jsem si všimla dvou služebných, rychle cupitali těsně za ní, byli tak o hlavu a půl menší a měli co dělat, aby sestře stačili. Působili na mě dost komicky, čemuž ještě přidával jejich vážný a důležitý výraz na tváři.

"Karen... chci si s tebou promluvit o zítřejším rituálu." Zastavila se u mě a pokynula hlavou ke dveřím. Tiše jsem si povzdechla, tak aby si toho nevšimla, ale asi mi to nic platné nebylo, když už jsme byli propojené.

V místnosti, do které jsme právě vstoupily, byly bílé pohovky a kožešiny - fajn, nebyly z křišťálu, spokojený?! - dosedly jsme na jednu z pohovek, okamžitě jsem se do ní zabořila, což jsem ani moc nepreferovala, zdaleka nebyla tak pohodlná, jako u Tonyho ve vile, u Tonyho... Zahnala jsem rychle tu myšlenku a soustředila se na téma, kterým mě teď chtěla Karina zasypat - zasypat informacemi, tak jako vždycky.

"Takže, kde mám začít..." založila si ruce do klína, přičemž začala jako obvykle. "Nemělo by to trvat nějak extra dlouho, ale nezaručuju ti, že ti to bude příjemné a nebude tě to bolet." Odmlčela se a chvíli čekala na mou reakci, zašklebila jsem se a to jí očividně stačilo, protože znovu spustila. "Tak teď ta trochu nepříjemnější část, teda jak pro koho... je zapotřebí oběť, bez té to nejde, bohužel musí být stejného pohlaví, takže žena, jinak bych přesně věděla koho." Ušklíbla se. "Ale to je teď fuk, vybrala jsem ti naprosto vhodnou oběť, bude to úchvatný, uvidíš, budeš se pak cítit svobodně a nejen to, ty svobodná budeš." Zajiskřilo jí v očích, její nadšení jsem ale přehlížela, lámala jsem si hlavu s tím, kdo bude oběť a na co je vůbec potřeba, když jde jen o to se té duše zbavit a ne ji někomu vzít.

***

Ležela jsem v posteli, která byla snad ještě větší než manželská a přemýšlela. Z toho obřadu jsem měla obavy, těžko říct, jestli oprávněné, ale přeci jen to bylo nepředstavitelného a nepochopitelného, jako když dítě nechápe, proč jste mu nedovolili sníst si ten bonbón, na který mělo takovou chuť? Ne, to je něco úplně jiného.

Budu se pak chovat stejně jako Karina? Budu tak chladná, bezcitná, bez emocí? Schopná zavraždit i své vlastní rodiče? Tak moc to bylo zvrhlé, jak by taky ne, čerpaly jsme z temnoty, z nekonečné pohonné hmoty. A přece, nikdo není ani hodný, ani zlý v každém je z obojího ať už víc nebo míň a sami to neovlivníme, ovšem až na tenhle případ.

Přeletěla jsem pohledem přes pokoj. Měsíční svit se odrážel v průzračném skle a ve stříbrných paprscích dopadal na lesklou podlahu a dodával jí tak ještě větší lesk. Koberec s bílé kožešiny byl před postelí, bylo příjemné do ní zabořit bosá chodidla a nechat se lechtat jemnými chloupky. Pokrývka na posteli byla tenká, nebylo třeba žádné teplé deky, bylo zde teplo i přes všechen chlad nábytku a především chlad temnoty prosakující i ze stěn. Skříně ani zásuvky nebyly potřeba, všechno oblečení i s ostatními věcmi se dalo jednoduše "vykouzlit", jako lusknutím prstů.

Vstala jsem a došla k oknu, viděla jsem však jen prázdnotu, doutnající v černé magii. Kolem zámku bylo opravdu prázdno, jako bychom byli obklopení mraky a kdybych tam spadla, padala bych nejspíš navěky, zkoušet jsem to nechtěla i přesto, že mě to docela i zajímalo, vážně nejsem sebevrah.

Měla jsem zapomenout na minulost, ale já se na ni musela pořád ohlížet, nechtělo se mi zapomínat. Na chvíle prožité s mými blízkými, kterých stejně moc nebylo, protože jsem většinu času trávila sama, až do toho „osudného" okamžiku, kdy se mi svět převrátil naruby. Se Stasy jsme... to snad ne! Ztuhla jsem a dál zírala do prázdna, polkla jsem.

Ta oběť... oběť zítra při obřadu, co když Karen vybrala zrovna ji?! Ne, to by mi neudělala... ale jasné že udělala! Nevěděla jsem, co si mám myslet, na místě jsem se otočila a s menším rozběhem skočila opět do postele. Když jsem předtím objevila její jméno poskládané z počátečních písmen jmen zavražděných, bála jsem se, že to něco znamená a nejspíš jsem se bála právem. Za tu dobu, i co jsem byla ještě u S.H.I.E.L.D.u jsem na ní snad ani jedinkrát nepomyslela a k tomu všemu jsem jí ještě lhala! Mé nejlepší a jediné kamarádce! Rozbrečela jsem se, nechala jsem slzy, aby mi stékaly po tvářích, až byl polštář celý mokrý. Nechala jsem vyjít emoce napovrch.

1 155 slov