Dvě tváře - FANFIKCE Avengers

26. kapitola

*Karen*

"Tonyyy!" Ječela jsem u vchodu do vily, abych dala jmenovanému vědět, že jsem tady, měla jsem dobrou náladu, a tak nějak jsem počítala s tím, že ji budou mít i všichni kolem, ale světe div se! Nebylo to tak...

Žádná odezva, zařvala jsem tedy znova, ale v půlce slova jsem se zarazila.

"Slečno, nemusíte být tak nahlas, pan Stark už o vás ví." Ozval se klidný robotický hlas.

"Eh jo, díky Jarve." Nějak už jsem si na něj zvykla, prostě jsem se smířila s tím, že v tomhle domě, ehm... sídle na mě bude mluvit počítač, který o sobě tvrdí, že počítač není, ale kdo se v tom má kurva vyznat?!

"Právě je ve své pracovně." Dodal ještě.

"To se dalo čekat." Usmála jsem se a bylo mi vážně jedno, že se usmívám na umělou inteligenci.

Odhodila jsem tašku, kterou jsem měla s sebou a rychle seběhla schody po dvou. Jarvis mě pustil dovnitř, jakmile jsem se ocitla v místnosti, můj pohled spočinul na Tonym.

Seděl v jednom ze svých aut, byl to kabriolet a měj staženou střechu i okénka, takže se mohl opřít o dveře a podepíral si při tom hlavu, jen co mě zaslechl, upřel na mě jeho kaštanově hnědé oči, které teď však působili tmavší, ale nejspíše to bylo tím světlem. Vypadal, že není ve své kůži, zamračil se a vyšel ven z auta a namířil si to ke mně.

"Stalo se ně..." Nestačila jsem pomalu nic říct, když mi skočil do řeči.

"Tak ty se po tom všem ještě opovážíš přijít.?!" Vyštěkl a jeho výraz potemněl.

"Cože?!" Nechápavě jsem na něj vytřeštila oči.

"Nedělej blbou! Moc dobře víš, o čem mluvím a já idiot ti to sežral i s navijákem!" Zuřil.

"Blbou?! Já že dělám blbou?! Vůbec nechápu, co to tu meleš za nesmysly! Vždyť já vůbec nevím, o čem to tu kurva mluvíš!" Nezůstala jsem pozadu a vyjela na něj taky, má dobrá nálada zmizela lusknutím prstu, nebo spíše nasráním jednoho geniálního multimiliardáře, u kterého shodou okolností bydlím.

"Jsi jenom prolhaná... děvka!" Zaskřípal zlostně zuby. V tu chvíli, jako by mi někdo vrazil kudlu do zad, napřáhla jsem se, že mu vrazím facku, ale on mi ruku chytil a pevně stiskl, ani nevím proč, přišlo mi to zbabělé, ale v ten moment se ve mně něco pohnulo.

"Pusť mě!" Procedila jsem mezi zuby, navzájem jsme se na sebe mračili. Ale jako by má slova byla jen vzduch, stisk ještě zesílil, myslela jsem, že mi co nevidět rozdrtí kosti.

Kopla jsem ho do holeně - a to mohl být rád, že ne ještě někam jinam - trochu se předklonil, sevření povolilo a já se mu rychle vytrhla, promnula jsem si bolavé zápěstí a čekala, že mi útok oplatí.

Žádná rána se však nedostavila, jen se napřímil a chladně se mi zadíval do očí. Ne, nebyli to ty oči, které jsem znala, byli někoho úplně cizího, plné temnoty, hněvu, ale také se v nich zračila potlačovaná bolest.

"Vem si, co ti patří, a vypadni." Promluvil tiše a nehnul při tom ani brvou.

Potlačujíc slzy, které se mi draly na povrch se spoustou dalších emocí, jsem se rozeběhla do schodů, popadla jsem, co se dalo a rozešla se pryč. Pár kusů oblečení, nějaké peníze a mobil, to bylo vše, co mi zůstalo, ale kam jít? Jasná odpověď: Stasy.

***

Celou cestu metrem jsem jen tupě zírala někam do neurčita a vůbec nevnímala dění kolem, teprve až v kamarádčině náruči jsem dala průchod emocím. Ač nerada, musela jsem si přiznat, že mě to mrzí. Tak moc mě mrzelo, jak se ke mně zachoval, když k tomu neměl jediný důvod! Nebo snad ano? Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet, opět jsem byla bez domova, možná jsem se ale až moc sžila s tím luxusem, i když jsem dost pochybovala o tom, že zrovna po něm se mi bude stýskat.

Chovala jsem se k němu hnusně, odtažitě, nezasloužila jsem si jeho pozornost a starost o mě. Zůstávalo mi v hlavě, protože jinak jsem si to vysvětlit nedokázala, ale třeba si o mně jen doopravdy myslel, že jsem jen nějaká zlatokopka, což mě při tom pomyšlení dost urazilo, vzal mě k sobě přece sám! Další věci byla práce, dostala jsem vyhazov, bylo na mně si znovu začít hledat práci a mezitím zůstat u kamarádky, ale nemohla jsem to tak dělat věčně.

"Tak už se na něj vykašli, je to hlupák." Utěšovala mě Stasy a mně došlo, že tím narážela na náš vztah. No to snad ne! Vážně mi na něm záleželo? Ale i kdyby ano, teď už je se vším konec!

"Máš pravdu." Řekla jsem tiše, otřela si mokré oči a hrdě zvedla bradu.

"Takže naším hlavním úkolem je: najít ti práci, to by nemuselo být tak špatný ne?" Zamyslela se, ale pak se pousmála.

"Myslíš?" Nadzvedla jsem pochybovačně jedno obočí. "Za jeden den jsem obvolala nejmíň tři zaměstnání a ani do jednoho mě nevzali!" Ušklíbla jsem se.

"To je jednoduché, tři je málo a holt to nebyla ta pravá, ale to se teď napraví, každopádně až půjdeš na přijímací pohovor, musíš vypadat neodolatelně, chápej! Hlavně sexy." Lišácky se na mě usmála, strčila jsem ji do ramene, a pak jsme se obě rozesmály, přesně tohle jsem potřebovala.

841 slov