Dvě tváře - FANFIKCE Avengers

14. kapitola

O dva týdny později

*Karen*

Procházela jsem temnými ulicemi města, obvyklou cestou na metro. Skrze mraky prosvítal měsíc, který jen stěží dodával místu světlo, jeho hlavním zdrojem byli pouliční lampy, které vrhali nepříjemné stíny. Mlha a smog z aut dělal viditelnost však ještě horší.

Lidé kolem mě procházeli rychle, všichni jako by někam spěchali. Zrak upřený do země. Měli stejné tempo, nikdo nešel rychleji, nikdo pomaleji. Byli jako zombie, pouhé stíny bez náznaku života.

Prodírala jsem se mezi všemi těmi lidmi a nehodlala se zastavovat. Až když jsem dorazila do podzemí metra, o něco jsem zpomalila. Po schodech jsem sešla do chladného, vydlážděného prostoru, který osvětlovala spousta zářivek. Několik z nich však vůbec nesvítily, a tak tam zas takové světlo nebylo.

Zabočila jsem doprava, kam mělo přijet mé metro. Nikdo tu nebyl, dost mě znepokojovalo to hrobové ticho všude kolem.

Najednou se ozvalo dunění a následné pískání, jak vlak brzdil o koleje. Asi jsem neměla úplně pravdu s tím, že tu jsem sama, u sloupu nedaleko ode mě někdo nehybně stál.

Upřeně mi hleděl do očí, až mě zamrazilo, strnula jsem na místě a nebyla schopná pohybu. Byla to žena, oblečená v nevýrazných barvách a s černými, zplihlými vlasy po ramena. V ruce třímala tašku. Její oči byli tmavé, bez duše, černé, bez bělma.

Poznala jsem ji, byla to ta žena, kterou jsem viděla ve Victorville.

Srdce mi bilo jako o závod, těkala jsem pohledem kolem sebe. Žena upustila tašku a rozešla se směrem ke mně. V panice jsem se otočila a naskočila do vlaku, který stál za mnou. Dveře se za mnou zavřely a žena zůstala stát na nástupišti.

S úlevou jsem se otočila do prostoru, ale lekla jsem se snad ještě víc. Nepochybovala bych o tom, že mi srdce vynechalo jeden úder. Stála jsem tváří v tvář třem lidem, upírali na mě své temné oči.

Přitiskla jsem se na dveře vlaku, z očí mi vyhrkly slzy. Stáli tam. Mí rodiče, oba dva a nějaký starý pán. Bezpochyby to byl prodavač toho krámku, nikdy jsem ho sice neviděla, ale něco mi říkalo, že to je on.

"Proč jsi to udělala." Zněly jejich hlasy.

"C... co? Já... já jsem ale nic... nic neudělala." Vzlykala jsem, nechápajíc, co tím myslí.

"Zabila jsi..." Nechápavě jsem na ně vytřeštila oči. Stáli však dál klidně a nehnutě i přesto, že já s každým sebemenším škubnutím vlaku ztrácela rovnováhu.

Nechtěla jsem to poslouchat, otočila jsem se zpátky ke dveřím, ale ty už tam nebyli. Nebyla jsem ani ve vlaku. Otočila jsem se ještě zpátky, jestli tam za mnou ti tři nestojí, ale nikdo tam nebyl, jen prázdno, tma, temnota.

Najednou jsem hleděla do obrovského zrcadla. Ustoupila jsem o krok dozadu a pozorovala svůj odraz. Byla jsem jiná, tmavé, skoro až černé rovné vlasy mi splývali s volánky na šatech. Obličeji dominovaly šedé, napůl prázdné oči s černou linkou na horním víčku, dělali je tak ještě temnější spolu s dlouhými hustými řasami. Úzké, bezchybné, tmavé obočí a výrazné plné rty.

Chvíli jsem jen nehnutě stála a prohlížela si postavu v zrcadle. Podívala jsem se na své ruce, byla jsem až mrtvolně bledá. Úzké nehty nalakované černou barvou však vypadaly velmi dobře, ale proč? V životě jsem si nehty nelakovala!

Podívala jsem se zpátky na odraz v zrcadle, ale jako by to ani odraz nebyl, byl to někdo úplně jiný. Podle se na mě usmál, při tom já jsem jen vyděšeně zírala.

Odraz se však usmíval dál, dokonce bych řekla, že přidával na intenzitě a to mě k smrti děsilo. Vycenil na mě své dokonalé, bílé zuby s ostrými špičáky.

Dost!!! Křičela jsem v duchu, rozeběhla jsem se naproti zrcadlu, zaťala jsem ruku v pěst, a co největší silou do něj udeřila. Malé střípky se rozletěly do všech stran a popadaly na zem.

Uslyšela jsem ještě něčí smích...

Seděla jsem na posteli, hlavu jsem si složila do dlaní, po tvářích se mi koulely slzy, nebyla jsem schopná se vzpamatovat. Slyšet byl pouze můj dech a tikající hodiny, které jsem však vůbec nevnímala, ať už jsem si na ně zvykla nebo ani ne.

Po ruce mi stékal potůček krve, ale jakto... Byl to snad jen sen ne?

666 slov - to není náhoda! xD

Touhle kapitolou bych vám chtěla poděkovat za 6. místo v kategorii avengers, moc si toho vážím! :D ♥