Dvě tváře - FANFIKCE Avengers

24. kapitola

*Karen*

"Co takhle zajít do Starbucks a doufat, že tě nikdo nepozná?" Zazubila jsem se a bylo vidět, že jsem se uvolnila.

"Doufat v to můžeme, ale novináři jsou neodbytní a ne že si pak budeš ztěžovat, že jsi viděla svou fotku v bulváru nebo kdekoliv jinde." Ušklíbl se.

"Fajn." Protočila jsem očima, ale měla jsem radost, že mě Tony někam vezme.

***

"Tony" Špitla jsem a strčila do něj. "Koukni támhle na toho chlápka, vypadá to, že chce být stejně nenápadný, jako ty." Zasmála jsem se nad tou situací, oba měli sluneční brýle s tmavými skly a kšiltovku. Tony se na muže otočil a chvíli si ho s přimhouřenýma očima prohlížel, jako by to byl nějaký vetřelec. Neznámý muž měl na sobě volné tričko, ale i přesto byla vidět jeho vypracovaná postava a džíny a zpod kšiltovky čouhaly světlé, na krátko zastřižené vlasy. Byl o něco větší než Tony.

"Ehm... jdeme si objednat?" Řekla jsem netrpělivě.

"Jo jasně." Odpověděl, aniž by se na mě podíval a stoupli jsme si do fronty. Sice nebyla moc dlouhá, ale to čekání, než si každý pečlivě vybere a bla bla bla... prostě je to na dlouho.

Když na nás konečně přišla řada, objednala jsem si ledový zelený čaj a Tony espresso, vypadalo to, že chlapík, který nás zaujal, teda spíše Tonyho, se chystal na odchod. Sedli jsme si ale nedaleko od něj.

"Pořád si potrpíš na slušnou mluvu?" Prohodil najednou brunet, čímž neznámého muže očividně zaujal, protože se k nám otočil.

"A ty na rýpání do lidí?"

"Jo, vůbec ses nezměnil, Starouši." Ušklíbl se Tony.

"A ty snad jo?"

"Možná."

Začalo mi pomalu docházet, o co tady jde, Starouš... ten blonďák staře opravdu nevypadal, typovala bych ho tak na třicet, ale díky Stasyným přednáškám jsem věděla, že jistý Kapitán Amerika zamrzl v ledu na asi sedmdesát let? Nepamatuju si, jak dlouho přesně, ale to je fuk. Také by to vysvětlovalo ty brýle a kšiltovku a podle fotek, které mi kamarádka ukazovala, to prostě musí být on!

"Kdo je to?" Kývl blonďák směrem ke mně. Stále jsem byla zahloubaná do svých pomatených myšlenek, při čemž jsem jen civěla do blba a až po Tonyho popostrčení jsem se probrala.

"Jedna turistka, teda je tu za prací." Odpověděl prostě Tony.

"Aha, myslím ale, že v tvém případě to není jen turistka." Utrousil Kapitán, jehož jméno jsem si nepamatovala. Vrhla jsem po něm nechápavý a uražený pohled zároveň.

"Jak jsem řekl, k tomu ještě pracovně." Ušklíbl se brunet.

***

Všichni tři jsme se raději přesunuli zpátky do Stark Tower s tím, že už jsme se seznámili a s Kapitánem jsem pravdu měla. Prý má ve městě svůj vlastní byt, ale občas pobývá u Tonyho kvůli práci, i přesto, že se ti dva zrovna dvakrát nemusí. Ale Tonyho mrakodrap je přece jen obrovský, takže si myslím, že šance, aby se tam potkali, je opravdu minimální. Pochopitelně.

"Takže ti zabili rodiče?" Optal se Steve - jak se mi představil - když jsme si sedli k baru. Přikývla jsem na souhlas. Blonďák se podíval na Tonyho.

"Nic neříkej." Obořil se na něj brunet, aniž by něco řekl.

"Mlčím, jen mi to přijde..."

"Přijde ti to jako co?" Začínal Tony ztrácet nervy.

"Myslel jsem, že tohle je už za námi." Zůstával Steve klidný.

"Za námi?! Tohle... nikdy nebude za námi, jo můžeš tady bejt, ale Avengers už nejsou! S.H.I.E.L.D se teď bude snažit vyřešit ty vraždy, mohli jsme to být my, sice se to zdá jako jedno velký nic, ale není."

"Jak jako není?" Nechápal.

"Přesně to je ono! Nikdo o tom neví, aby nezavládla panika, protože to by byl problém."

"Tony řekni mi, o co tady jde."

"Víš, kdo ještě je tady?" Trochu se uklidnil.

"Banner?"

"Ne, ten je teď někde v Africe, myslím."

"Ale ty víš, koho ještě můžeme zavolat, Buc..." Tony ho to nenechal ani doříct a vrhl po něm zlostný pohled. "Ne! Je mi fuk, jestli to udělal schválně nebo k tomu byl navedenej." Rozčiloval se.

"Tony, ty víš, že on za to nemohl!"

"Jak jsem řekl, s ním jsem skončil." Kopl do sebe panáka a odešel ke gauči.

"Takhle to skončí vždycky." Otočil se ke mně Steve. „Ale Avengers tu pořád ještě je nebo alespoň být může." Dodal, ale od Tonyho odpověď nedostal.

Vůbec jsem nechápala, o čem se bavili. Podívala jsem se směrem k Tonymu.

"Radši už půjdu." Zvedl se blonďák ze židle a rozešel se k výtahu. "Těšilo mě Karen." Usmál se na mě a já mu úsměv opětovala, zvedla jsem se také a rozešla se k pohovce, sedla jsem si vedle Tonyho, hlavu měl složenou ve dlaních, pohladila jsem ho po noze.

"Co se stalo?" Zeptala jsem se a on se na mě podíval.

"To není důležitý." Trochu se pousmál.

"Myslím, že je a hodně." Nenechala jsem se odbýt. Odevzdaně se opřel o opěradlo.

"Přišel jsem o rodiče, stejně jako ty, ale už je to několik let." Soucitně jsem se na něj podívala a opřela si hlavu o jeho rameno. Něco mi však říkalo, že to není všechno.

"Takže podnikneme ještě něco?" Zeptala jsem se po chvíli se záminkou změnit téma.

"A co by sis představovala?" Políbil mě do vlasů.

"Já nevím... co třeba zoo? Nebo nějaká farma!"

"Cože? Vždyť jsme přece v New Yorku."

"Neříkej mi, že pár kilometrů odsud něco takovýho není."

"Myslím, že ne." Odbyl mě.

"Takže se ti tam nechce! Copak nemáš rád zvířátka?" Nadzvedla jsem se a pousmála se.

"Mám, ale... nepřijde ti to jako týrání?" Slyšela jsem v jeho tónu hlasu výmluvu.

"Nech toho." Šťouchla jsem ho do ramene a musela se zasmát. "Tak jaký je důvod?" Vyzvídala jsem dál, ale zřejmě jsem měla hádat, nebo lépe - nechat to být. Volím tu první!

"Máš z nich od mala panickou hrůzu? Zhnusil ti je někdo? Ublížili ti?" Pokládala jsem jednu otázku za druhou, ale vypadalo to, že ani jedna není správná. "Už vím! Ty na ně máš alergii!" Vyjekla jsem vítězoslavně. "Neboj, to by ti ani nepřišlo..." Domlouvala jsem mu.

"Nech toho nebo budu mít alergii brzo z tebe." Ušklíbl se a povalil mě na záda.

"No tak to já už si dám pozor." Smála jsem se a stáhla ho k sobě.

971 slov

Děkuju moc všem za 100 hlasů a 600 přečtění! ♥ Vážím si vaší aktivity! ♥