Dvě tváře - FANFIKCE Avengers

27. kapitola

*Karen*

"Mohla bys mě už konečně vnímat?!" Vrazila mi matka facku, až jsem otočila hlavu. Sáhla jsem si na pohmožděné místo, štípalo. Abbey, jak se má máma jmenovala, měla opravdu ránu, rozzuřeně na mě hleděla, z očí jí šlehaly blesky, znala jsem ten pohled moc dobře, když se jí něco nelíbilo, dávala to jasně najevo a nadávkami rozhodně neplýtvala.

"Nech ji být." Zastal se mě tiše otec, i přesto, že na něm bylo vidět, že s matčinou zuřivostí nechce mít nic společného.

"Thomasi... vždyť se na to děcko podívej!" Vyštěkla a už se chtěla znovu napřáhnout.

Většinou chladná a nepříčetná, někdy se však chovala mile, ale to ještě když jsem byla opravdu hodně malá. Přesto jsem ji měla ráda, i když občas jsem bědovala, jak moc ji nenávidím. Za všechno, co udělala... spíš, co pro mě neudělala, ale i tak, v domě měla hlavní slovo, jen málokdy se mě táta zastal, protože on sám se občas stal terčem jejích nadávek.

"Jdi do svého pokoje a do večeře mi nelez na oči!" Chladně se na mě podívala, uhnula jsem pohledem a potlačujíc slzy se rozeběhla ke dveřím svého "pokoje". Jestli se tomu pokoj říkat dalo? To těžko... Staré ošuntělé dveře a oprýskané zdi, které štětec neviděli opravdu hodně let, byly po celém domku, dům jsme měli jako jedni z mála, také proto, že jsme se nacházeli na kraji města. V místnosti byla ještě skříň a čtyři postele, přesto že jsme byli jen tři. Nenáviděla jsem to tu a těšila se, až odsud jednoho dne konečně vypadnu.

Jen, co se za mnou dveře zavřeli, rozeběhla jsem se k posteli a obličej zabořila do polštáře, slzy jsem už nezadržovala a proč taky? Už jsem toho měla plný zuby. Neustále na mě matka křičela a vylévala si zlost, přesto že jsem nic špatného neudělala, nikdy jsem nepochopila její chování.

Vedle jsem zaslechla zašustění přikrývky, trhla jsem sebou a zrak upoutala na postavu sedící na vedlejší posteli. Seděla klidně a nehybně, na tváři měla neutrální výraz, ruce založené v klíně, pomalu se zvedla a já se instinktivně odsunula dál od ní.

Žena se trochu pousmála, měla bledou tvář a tmavé vlasy, byla jsem to já... ale ne tak úplně já, vzpomněla jsem si na sen, co se mi zdál asi před měsícem, věděla jsem, že se mi to všechno teď taky zdá, anebo jsem v to alespoň doufala.

Strnula jsem nad jejím pohledem, jako by nade mnou snad měla nějakou moc?! Ne, ne... jsem to přece já! Nepřipouštěla jsem si.

"Karen..." Promluvila tiše, ale přesto byla z jejího hlasu slyšet hloubka. Zlehka se dotkla mé tváře a v tu chvíli jako kdybych dostala elektrický šok, už jsem nebyla ve svém starém pokoji, nýbrž v nějaké obrovské hale. Co to má znamenat?! Blesklo mi hlavou, ale jako bych si pak uvědomila, že podobné věci jsou u mě už normální.

Postava zmizela a já se v rozlehlé místnosti ocitla sama, teda to jsem si myslela do té doby, než jsem si uvědomila něčí přítomnost. Ze stínů se vyhrnuli další postavy. Šli pomalu a malátně, připadala jsem si jako v nějaké zombie apokalypse.

A do prdele... teda pardon, ale tohle jsem si odpustit nemohla. No vážně!

Těkala jsem očima kolem sebe, snažíc se najít nějaký východ, ale žádné dveře, žádná okna, prostě nic! Jen spousta zombie a očividně pěkně nasraných, no... vážně nevypadali moc přátelsky. A kam se vůbec podělo 'mé druhé já'? Té jsem asi úplně u prdele, když mě tu nechá samotnou...

Začala jsem propadat panice, protože byli čím dál tím blíž. Už jen kousek... natahovali ke mně své mrtvolně bledé ruce a hypnotizovali mě svýma prázdnýma očima. Z jejich dechu mi běhal mráz po zádech. Byli už moc blízko.