Dvě tváře - FANFIKCE Avengers

18. kapitola

*Karen*

Nasedla jsem do modrého Mini Coopera, který ovšem nepatřil mně, ale Stasy. Jela do centra nakupovat, a protože já jsem se v těchto věcech zrovna nevyžívala, nabídla jsem jí, že pro ni alespoň dojedu, aby se nemusela tlačit někde v metru.

Stála před velkým nákupním centrem a zběsile na mě mávala, vedle sebe měla položené nákupní tašky a že jich bylo!

"Klídek, vždyť tě vidím." Ušklíbla jsem se, když jsem stáhla okénko a zastavila u ní.

"Jistota je jistota... hlavně u tebe." Omluvně pokrčila rameny a sedla si vedle mě.

"Haha." Zasmála jsem se ironicky.

"No takže povídej." Natočila se ke mně.

"Co ti mám jako povídat?" Nechápavě jsem zvedla jedno obočí a rozjela se pryč.

"No takže ty a Tony Stark?!" Vypískla nadšeně.

"Co? Ne." Řekla jsem zmateně a málem strhla volant.

"Ale jo, vždyť jsem to viděla."

"Ale hovno, bůh ví, co jsi viděla." Věnovala jsem jí krátký pohled s kyselým úšklebkem.

"Nech toho, chci vědět všechno!" Naléhala, protočila jsem očima.

"To... nic to není, nemůžeme se bavit o něčem jiným?" Řekla jsem podrážděně.

"Ne! Moje nejlepší kamarádka chodí s multimiliardářem, géniem a... je to hrdina!" Dramaticky se odmlčela a poslední slovo skoro vykřikla.

"Cože... ne nejsme spolu a... hrdina?" Nechápavě jsem se na ni podívala.

"No jasně! Ty nevíš, co všechno už udělal spolu s Avengers?" Cítila jsem její nechápavý pohled, jako bych právě spadla z Marsu.

"Avengers? Já vůbec... co?"

"To je pořád to tvoje CO, ty jsi jako byla celou tu dobu v kómatu nebo co?! Vždyť to bylo snad všude! Katastrofa v New Yorku..."

"Počkej, zadrž..." Přerušila jsem ji. "Víš co, pak mi to všechno povíš, ale nech mě teď prosím tě řídit nebo ještě skončíme někde ve výloze." Ušklíbla jsem se.

***

Díky Stasy jsem se dozvěděla snad úplně všechno, možná i to, co jsem vědět nechtěla... ale co už! Ukazovala mi i spoustu fotek, které nechápu, kde vzala a jak je dotyční pořídili, ale fajn... Znala jsem tým Avengers i se všemi jejími členy, od ruské agentky až po boha hromu, no věřili byste tomu?! Vážně nechápu, kde jsem do této chvíle žila, jakto že jsem si toho nevšimla? Ano... Glendale sice není nijak vyspělé město, ale takové věci se přece utajit nedají nebo ano?

Padala jedna otázka za druhou a já už začala mít v hlavě pěkný guláš... jo ten bych si dala.

Já naopak jsem Stasy povykládala, jak se to má s vraždami, které se tu za tu dobu udály. O mých rodičích se dozvěděla už krátce po příjezdu a sdílela se mnou smutek, oba je dobře znala, koneckonců jsme spolu vyrůstali.

Zírali jsme spolu do notebooku a hypnotizovali jména zavražděných. Po tváři se mi skoulela slza, rychle jsem ji rukou setřela a zamrkala. Zvedla jsem se a rozešla se do kuchyně.

"Dáš si kafe?" Zeptala jsem se, aniž bych se na kamarádku otočila.

"Jasně, díky." Neodtrhla zrak od obrazovky. "Hah..." Uchechtla se.

"Čemu se tlemíš?" Otočila jsem se k ní.

"Stasy." Řekla jakoby nic.

"Cože?! Proč říkáš své jméno?" Udiveně jsem k ní došla.

"Stasy, vidíš to?" Ukázala na jména napsaná pod sebou. Zalapala jsem po dechu.

Stan - Thomas - Abbey - Simon - Yasmine

Co to má do prdele znamenat?! Křičela jsem v duchu.

"Karen klid, je to jen náhoda." Chlácholila mě, i když bych měla vlastně utěšovat já ji. Náhoda... Stasy, náhody neexistují. Chtěla jsem vykřiknout, ale slova jsem jen spolkla.

"Jo jasně, náhoda." Rozpačitě jsem se usmála.

"Ale no tak, neměla jsem ti to říkat, hlavně nejanči." Lehce do mě strčila.

"Už se stalo." Řekla jsem téměř neslyšně a nervózně se při tom ušklíbla.

***

Prudce jsem sebou trhla a posadila se na posteli. Bosky jsem vylezla zpod vyhřáté peřiny a prošla kolem gauče směrem do kuchyně, kradmo jsem pohlédla na spící Stasy, která klidně oddechovala v pravidelném rytmu.

Napustila jsem si sklenici vody a zhluboka se napila, prázdnou jsem ji položila zpátky na linku a nechala ji tam. Chvíli jsem jen stálá opřená o kuchyňský stůl.

Něco se mi mihlo před očima. Ucukla jsem a srdce se mi divoce rozbušilo. Rozešla jsem se zpátky k posteli. Když jsem procházela zpátky kolem pohovky, Stasy se prudce zvedla, lekla jsem se a uskočila o krok dozadu. Dívka měla vytřeštěné oči, už nedýchala tak pravidelně jako předtím, nýbrž přímo sípala. Nemohla se pořádně nadechnout. Chytla se za srdce a tím pomačkala tričko, které měla na sobě. Mezi prsty jí protékala krev, nejprve jen malý pramínek, pak spousty další krve. Temně rudá barva prosákla světlým oblečením a zašpinila i sevřenou ruku. Nehnula jsem se z místa.

"Karen..." Řekla tiše a zvedla ke mně zrak. "Tys to věděla."

"Ne! Ne! Nevěděla!" Bránila jsem se, upírala na mě svůj zrak plný bolesti a viny.

Procitla jsem a hned na to zakřičela. Stasy nade mnou stála, jako nějaký přízrak.

"Do prdele, proč tu takhle stojíš?" Vyjela jsem na ni a při tom se vzpamatovávala.

"Něco si huhňala ze spaní, nedalo se ti rozumět." Pokrčila lhostejně rameny, zamračila jsem se a už jsem jí to chtěla vyžvanit, když v tom jsem se zarazila. Možná by bylo lepší, si ty sny nechat přece jen pro sebe, ještě by mě považovali za blázna a to fakt nestojím. I když na druhou stranu, co když to není jen tak? Kurva! Nikomu to zatím říkat nebudu! Dohadovala jsem se sama se sebou v duchu, až jsem se tomu musela zasmát. Spíš to byl ale pohrdavý úšklebek. Musela to být jen má představivost, moc jsem nad tím přemýšlela.

Možná, že do toho blázince opravdu patříš...

873 slov