Dvě tváře - FANFIKCE Avengers

29. kapitola

*Karen*

Procházeli jsme světlou chodbou. Dost mě znervózňovala Stevova přítomnost, šla jsem kousek za jeho širokými zády. I přesto, že jsem už věděla, o jak závažnou situaci se jedná, pořád jsem nechápala, že mám znovu tu čest potkat se s Kapitánem Amerikou a vlastně nejen to... Jenomže to samé bylo i s Iron Manem, byla to vážně tak moc velká náhoda, že jsme se v tom baru potkali? Prostě a jednoduše to bylo divné.

Po chvíli chůze už okolí nevypadalo tak upjatě a já se mohla trochu uvolnit, byla jsem přeci v bezpečí pod ochranou jednoho ze superhrdinů, tak na co jsem si vlastně stěžovala? Další otázky...

Vešli jsme do dveří po pravé straně, kde se zřejmě nacházel můj dočasný pokoj. Nebyl moc prostorný, ale na velikosti snad nezáleží, stačila jen postel, noční stolek, skříň a vlastní koupelna, která však velkým prostorem také neoplývala - pouze to nejdůležitější a to je umyvadlo, záchod a sprchový kout - bezva, jenže já jsem tu neměla ani žádné své věci, žádné oblečení ani kosmetiku, jako je třeba kartáček. Ukázalo se však, že tady myslely na všechno, ve skříňce nad umyvadlem a stejně tak ve skříni u postele bylo snad všechno potřebné.

Sedla jsem si na postel s domněnkou, že se do ní zabořím nebo alespoň pořádně zapéruje, ale nic, mohla by si podat ruce s podlahou, kdyby teda nějaké měla, ale stěžovat jsem si nechtěla.

Po cestě jsme nepromluvili ani slovo, možná to bylo tak lepší, teď si ke mně ale Steve přisedl.

"Chápu, asi je toho na tebe hodně." Prolomil ticho. Podívala jsem se mu do jeho pronikavě modrých očí, tvářil se přívětivě a soucitně, ale i tak jsem jeho soucit nechápala, oproti tomu, co zažil on, jsem si já bezstarostně plula životem, ok, bezstarostně není úplně nejvhodnější slovo, ale chápete...

"No... tak nějak." Pousmála jsem se, aby to nevypadalo, že si jeho přítomnosti nevážím.

"Můžeš se mě na cokoliv zeptat, máš na to hodinu, pak se můžeme jít navečeřet."

"Navečeřet?" Vykulila jsem oči, když jsem zapřemýšlela nad tím, kolik času už jsem tu strávila. Blonďák jen přikývl s letmým úsměvem. "No dobře, tak... proč si tu se mnou zrovna ty?" Nenapadla mě lepší otázka.

"Vím, že Fury ti neřekl zdaleka všechno, ale to občas neříká ani mě, někdy je lepší nevědět nic. No... nejsi snad ráda, že jsi se mnou?" rozhodil rukama a mile se usmál "myslím, že nejlepší vysvětlení by bylo: že už se známe a nejspíš ti brzy představím i ostatní z týmu." Řekl už s trochou vážnosti.

"Zbytek týmu? Myslíš tím snad Avengers?!" Vyjekla jsem.

"Avengers... ano." Pousmál se.

"To je... Stasy by mi to určitě neuvěřila!"

"Stasy? To je tvá kamarádka?"

"Jo!" Usmívala jsem se.

"O tomhle ale nesmíš nikomu říct."

"Tak nějak jsem s tím už počítala." Zazubila jsem se. "Dobře, takže jela jsem sem kvůli těm vraždám a nakonec jsem se dozvěděla víc, než jsem čekala s tím, že tu teď musím zůstat a navíc se ještě uvidím s Avengers!" Na chvíli jsem se odmlčela. "Když neberu v potaz, že s jedním z nich jsem jednu chvíli bydlela a s druhým se dnes vidím podruhé." Ušklíbla jsem se, ale bodlo mě při tom u srdce, hah ale nebuď naivní...

"Jsi v pořádku?" Zeptal se mě Steve starostlivě, ani jsem si neuvědomila, že jsem se při tom tvářila zdrceně, jako by mi někdo právě oznámil nějakou otřesnou zprávu, nebyla jsem však daleko od pravdy.

"Je tady taky?" Zeptala jsem se, aniž bych mu odpověděla na otázku.

"Myslíš Tonyho? Už pár dní se tu neukázal, možná přijede příští týden."

"Aha." Pokusila jsem se o úsměv, blonďák si mě zkoumavě prohlížel, ale nic neřekl. "Fajn, takže můžu se tě zeptat na cokoliv... Myslíš, že bych měla na to, stát se agentkou S.H.I.E.L.D.u?" Pozorovala jsem jeho reakci, ale nezdál se být vyvedený z míry, ten kdo tu byl z míry vyvedený, jsem byla pouze a jen já.

"Tvoje matka... tady pracovala taky že? Chápu to, ale potřebujeme ještě něco zjistit." Jeho odpověď jsem nechápala, ale přikývla jsem. Vlastně jsem v tu chvíli ani nevěděla, co mě to napadlo, ale tak kdo ví.

"Už bychom měli vyrazit." Rozhodl po chvíli a zvedl se z postele, měl opravdu vypracované tělo. Zvedla jsem se taky a to už jsme mířili ke dveřím, ani jsem si neuvědomila, jak dlouho jsme spolu mluvili, ale byl to příjemný rozhovor, rozhodně jsem nebyla tak napjatá, jako když jsem mluvila s Nickem, tak nějak jsem z něho cítila respekt, ale rozhodně jsem z něho neměla strach, abyste si nemysleli!

Vešli jsme do jídelny, kde už posedávalo několik agentů. Při pomyšlení na jídlo jsem dostala hrozný hlad, a tak jsem přidala do kroku, abych byla co nejrychleji u výdejního pultu, kde stály kuchařky, naštěstí zde nebyla žádná fronta, což jsem s radostí uvítala. S tácem plným jídlem jsme se se Stevem usadili k jednomu ze stolů.

Zatímco já jsem měla velkou teplou večeři i se salátem, on měl jen malou, jako kdyby držel dietu, a to jsem si říkala, že toho musí sníst hodně. Teď jsem si připadala jako největší jedlík na světě.

"A sem chodí normálně i Avengers?" Zeptala jsem se po prvním soustu, když jsem zachytila několik zvědavých pohledů směřovaných jak na mě, tak i na Steva.

"Většinou ne. I když na obědě je tu potkat můžeš, teda lépe řečeno, všichni tu nejsou, někteří mají své byty nebo domy anebo vily." Trochu se ušklíbl, pochopila jsem, na koho narážel. "Taky jsem měl svůj vlastní byt, ale nakonec jsem usoudil, že tu zůstanu, situace se zhoršila a je to tak pro mě i pohodlnější." Pousmál se a mě potěšilo, že se se mnou normálně, otevřeně baví.

"To určitě." Přitakala jsem. "Slyšela jsem toho o tobě už hodně, Stasy mi řekla snad všechno." Pousmála jsem se doufajíc, že to nebude brát nějak špatně.

"Jo, říká se toho spousta, ale ne všechno je pravda." Pokrčil rameny.

"To vím, do bulváru nacpou cokoliv, jen aby to lidé četli." Ušklíbla jsem se.

"S tím souhlasím."

Od vedlejšího stolu se ozval křik a nějaká rána, to jeden z agentů uhodil pěstí do stolu, až tác s jídlem nadskočil. Prudce se zvedl a dal se na odchod, rozhodně své rozhořčení neskrýval. Chvíli jsem ho pozorovala.

"Někdy se lidé snaží skrývat svůj strach za hněvem." Promluvil Steve, čímž mě překvapil.

Neustále jsem musela přemýšlet nad tím, co Steve řekl, během večeře i po ní jsme si ještě dlouho povídali, Steve byl opravdu hodně pozorný, což se mi na něm líbilo. Ještě ten den jsem šla za Furym i se Stevem a řekla jsem jim o mých snech, které se mi často opakovaně zdály a dost mě znepokojovaly, poměrně se mi ulevilo, když jsem se jim svěřila, sice jsem si připadala jako u psychologa, ne-li psychiatra, ale to vlastně ani není vyloučené. Volala jsem Stasy, s čímž jsem si dlouho lámala hlavu, protože jsem nevěděla, co jí mám říct, nakonec jsem zvolila variantu: nová práce s novým sexy kolegou, ale vážně! Něco jsem jí říct musela!

1 127 slov

Po dlooouhéé době se hlásím s další kapitolou, ty svátky to zabily. xD Ale nebudu se vymlouvat, prostě se mi do toho moc nechtělo.. :D :D