Dvě tváře - FANFIKCE Avengers

37. kapitola

*Tony*

Urovnal jsem si před zrcadlem kravatu, když v tom jsem zaslechl, jak zaskřípaly dveře, vážně by je už měli promazat.

"Sluší se zakle..." Zarazil jsem se uprostřed věty a natočil se směrem k příchozímu. Za deset minut měl začít Karenin výslech, ale ona teď stála přímo přede mnou. Usmála se, řekl bych, že až škodolibě a dveře se za ní sami zabouchly.

"Jejda, asi vítr." Pokrčila rameny, přičemž se tvářila lhostejně. Kdybych nezažil všechny ty věci s kouzlama a mimozemšťanama, asi bych věřil tomu, že to byl jen průvan.

"Kde ses tu vzala?" Řekl jsem sekaně a nehnul se z místa.

"Copak nejsi rád, že mě tu vidíš?" Dostala se mi místo dopovědi další otázka. Co jsem na to mněl kurva říct?!

"Samozřejmě, ale čekal jsem, že se uvidíme někde trochu jinde." Plácl jsem, protože jsem nechápal situaci.

"Ale tady máme přece větší soukromí." Pousmála se a rozešla se mým směrem.

"Karen... můžeš mi vysvětlit o, co tu jde?" odmlčel jsem se. "Táhlo mě k tobě něco zvláštního, spíš jako bys mě uhranula nějakým kouzlem, byla jsi úplně jiná, než všechny ostatní, neznala si mě ani z médií a vypadalo to, že ti nezáleží ani na mých penězích... celý to bylo divný a snad že to bylo jenom nějaký připitomělý divadlo, u kterýho stejně nechápu zápletku. Teprve v poslední době si uvědomuju, že jsem se choval úplně jinak, a i když mi někdo řekl, že jsem se změnil, považoval jsem to za kravinu. Nikdo mi ale neřekl, jestli jsem se změnil k lepšímu, nebo naopak k horšímu. Lhala jsi mi."

"Jak dojemné, ale já jsem nebyla ta, která ti lhala." Ušklíbla se. Svraštil jsem obočí, nevěděl jsem, jestli to myslí vážně nebo si ze mě jenom utahuje. "Víš, já nejsem Karen..." Řekla tiše a rukou se mi opřela o hruď.

"Co tím myslíš?" Rozpačitě jsem se zasmál, ona si ze mě vážně dělala prdel!

"Mluvím vážně." Řekla tvrdě. "Díky mě jste se vy dva sblížili... já jsem Karina, Karen je má sestra, ale proč bych ti to tu měla vykládat." Zašklebila se a olízla si horní ret. Jen jsem ji pozoroval, cítil jsem se tak podivně prázdně, nic z toho nebylo skutečné. Přejel mi mráz po zádech.

"Tony?!" Ozvalo se odněkud z chodby, trhl jsem sebou. Uběhlo devět minut, někdo zaklepal na dveře. "Tony, jsi tam?" Zněl hlas naléhavě, byla to agentka Hillová, nic jsem na to neodpověděl, došel ke dveřím a přehnaně rychle je otevřel.

"Jasně že jsem." Podíval jsem se jí zpříma do jejích nepřístupných a přesto teď trochu udivených očí. Snažil jsem se tvářit vyrovnaně a neutrálně jako vždy, myslím, že to tomu bylo alespoň trochu podobné. Karina se někam vypařila, prostě zmizela.

Sotva jsme se rozešli k výslechové místnosti, zaslechl jsem nějakou ránu a křik, Hillová si toho všimla také, zbystřila a byla připravená jakkoliv zasáhnout, ostatně tak jako vždycky.

Ze zatáčky se někdo vyřítil a určitě vás nepřekvapí, když vám řeknu, že to byla Karen. Mířila si to přímo k nám, vlasy jí při běhu vlály, vypadala odhodlaně, ale v očích se jí zračil strach, obavy. Měl jsem tu scénu jako ze zpomaleného filmu, že už jsem uvažoval nad tím, jestli čas vážně někdo nezpomalil, ale hned se zase zrychlil, když se k nám začala nebezpečně přibližovat a za ní se hnali udýchaní agenti se zbraněmi. Nejspíš si nás nevšimla, zabraná do úprku a Hillová toho chtěla očividně využít ve svůj prospěch. Jelikož nejsem blázen, jako jedna "nejmenovaná" agentka, raději jsem se nalepil na stěnu, čekajíc jak se bude situace vyvíjet dál. Podlaha se pod dopady běžících téměř otřásala, až jsem si myslel, že se v jednu chvíli propadnou a já s nimi.

Aniž bych cokoliv dělal, pozoroval jsem je, těžko říct, jestli bylo někdy mým zvykem hned přispěchat na pomoc nebo jen nečinně stát a přihlížet, ale v tu chvíli jako bych nevěděl komu fandit. Můžete si představit situaci - díváte se na film, váš oblíbený herec se stal záporákem, a tak nevíte, jestli máte fandit jemu nebo klaďasům - ale to jsme zas někde úplně mimo, ah.

Hillová se postavila doprostřed chodby odhodlaná, že tak Karen zastaví, měla pevný postoj, ostatně i pevný výraz v obličeji, ale nebylo jí to nic platné. Uprchlice - pokud si teda jenom nehráli na honěnou a žádný dvojsmysly, vy perverzáci! - nemusela ani vynaložit kdejaké úsilí, aby blokádu bez problému odrazila, když si agentky všimla, sice uskočila, ale na poslední chvíli jí nezbývalo nic jiného, než do ní strčit. Hillová jí chytila za ruku, ale ta se jí hned vytrhla, obě zavrávoraly, Karen se od ní podařilo odstrčit, čímž ji povalila na zem. Bylo to snad poprvé, co jsem Hillovou viděl „skolenou", musela si teď připadat trapně.

Karen se vrhla ke mně, chytila mě za ramena, až mě skoro objímala a při tom lapala po dechu. Vypadalo to, že mi chce něco říct a taky že jo. V tu chvíli mi bylo jasné a neptejte se mě proč, že je to Karen a ne nějaká její pošahaná sestra?

"Tony..." hlesla a hned na to zakašlala. "Prosím, odpusť mi to." Podívala se mi za tu dobu poprvé do očí, zaleskly se j slzami. Nezmohl jsem se na slovo, jen jsem ji držel za lokty, snad aby se nezhroutila. "Já..." Rozplakala se a opět sklopila pohled. Čas se rázem zpomalil, tentokrát doopravdy, agenti, kteří už byli skoro u ležící Hillové, na místě zamrzly. Pohledem jsem přejel přes celou chodbu, a pak jsem ji znovu spatřil.

Zářivky nad ní problikávaly, už jsem věřil tomu, že to nebyla Karen. Byly stejné, ale zároveň tak odlišné. Zatímco Karina měla šedé, chladné oči a sebevědomý postoj v černých upnutých šatech, její sestra mi proti ní přišla tak křehká a zranitelná, i přesto že dokázala člověka rozrušit, její oči byly tak uhrančivé zelenomodré, na sobě měla ještě černý oblek, který zde nosily všechny agentky, a který zvýrazňoval její dokonalé, tvrdým výcvikem vysportované ženské křivky. Nebyla nalíčená, slzy se jí koulely po tvářích a v záři světel se skoro třpytily.

Cítil jsem se, jako bych něco provedl a ne snad? Už jsem ji nedržel za ruce, ale přitiskl ji k sobě, jako bych jí tím měl nějak zvlášť utěšit. Hřála mě svým tělem, vdechl jsem vůni jejích potem navlhlých vlasů, až jsem skoro zapomněl, že tam nejsme samy.

"Roztomilé, ale už bychom měli jít, Karen." Rozlehl se po chodbě její hlas. Poslechla a odtrhla se ode mě, jen na chvíli mi věnovala pohled a s opakovanou omluvou se otočila ke své sestře, která jí vyšla naproti.

Agenti s Hillovou byli stále zamrzlí v čase. Docela jsem se bál toho, co nastane, ale věřil jsem tomu, že horší už to být nemůže.

"Je na čase konečně sjednat na tomhle světě pořádek." Prohlásila Karina a položila dlaň na sestřino rameno.

Fajn, takže to vypadá, že tady máme nějakého, ehm... nějakou, fanatičku, co si myslí, že ovládne svět, ostatně někdo takový je přece snad v každém nejen akčním filmu a dopadne špatně, věřila si, to bez pochyby a taky k tomu měla důvod, už jsem věděl, že tu moc má, ale to jsem zatím ještě netušil, jak moc velkou.

Zbýval ještě tragický, impozantní odchod a taky byl, teda spíš zmizení, znamenalo to snad konec? Otázka ale byla, konec pro co? Pro koho? Všechno to kolem byl hrozně zmatené. Předtím mi bylo jasné, že už ji vidět nechci, po tom co jen tak odešla a ublížila mi? Ale co jsem si to nalhával? Nebyla to ona, nevěděl jsem teď, kdy jsem byl s Karen a kdy to byla Karina, ale nejvíc jsem se obával toho, že mi bude chybět. A nechyběla mi už teď?

Dlouho po tom, co se dal čas znovu do normálu a všichni agenti kolem začali zmatkovat, jsem jen stál, ten ruch vůbec nevnímal a ptal se sám sebe, jestli je tohle opravdu konec... konec něčeho, co mezi námi možná ani nikdy vůbec nebylo.

1 282 slov