Dvě tváře - FANFIKCE Avengers

35. kapitola

*Karen*

Všimla jsem si, jak vešel někdo do laboratoře, nejspíš to byl Bruce, ale já se teď rozhodně nechtěla vidět s jiným člověkem, než za kterým jsem se vydala. Proklouzla jsem ven, aniž by si toho Tony pořádně všiml, zaobíral se totiž příchozím a bůh ví, čemu všemu ještě.

Teď už jsem věděla, co po mě doopravdy chtějí.

Rychlou chůzí jsem si prorážela cestu dlouhou chodbou, při čemž jsem si hřbetem ruky otírala slzy, které mi stékali po tvářích. V duchu jsem si nadávala za takovou slabost. Většina procházejících agentů mi naštěstí nevěnovala ani pohled, protože sami byli dost zaměstnaní, i když pár zvědavých očí se tu našlo, koho by taky nerozrušila naštvaná ženská, co si to dupe po chodbě a vypadá, že kdyby se jí někdo připletl do cesty, neskončil by zrovna nejlíp.

Rozrazila jsem dveře od Furyho kanceláře, seděl tam, jako by můj příchod očekával a vlastně bych se tomu ani nedivila. Třeba mě celou dobu sledoval! Ruce měl založené na klíně a pozoroval mě svým zdravým okem.

"Já jsem nikoho nezabila." Řekla jsem tiše, až jsem se sama divila, že jsem hned nezačala křičet.

"Tvrdíme snad něco takového?" Odpověděl s klidem v hlase, což mě vykolejilo ještě víc. Zamračila jsem se, cítila jsem, jak mi hoří tváře.

"No to by mě taky zajímalo." Zasupěla jsem. "Ale proč byste mě tu jinak drželi? Jaký je teda ten důvod, když ne, že jsem vrah?!" Dívala jsem se mu zpříma do očí, ehm sakra, už zas... do oka.

"Prosím vás, abyste se uklidnila, slečno Ghoulová." Postavil se, ale dál působil klidně, zatímco já jsem začínala být pěkně na nervy. Hromadil se ve mně vztek, ale bylo v tom něco víc, něco co už jsem poznala, jen to neuměla použít, cítila jsem, jak mi to koluje žilami a putuje až do konečků prstů.

"Do teď jsem v klidu byla." Zavrčela jsem, ani jsem netušila, kde se ve mně to sebevědomí vzalo. Přistoupila jsem blíž a do zad se mi opřel chlad.

Našlapovali tiše, ale ten závan větru je prozradil, už byli blízko, cítila jsem na krku jejich dech, neviditelná síla je ale odhodila každého na jeden konec místnosti. Dva agenti prudce narazili o zeď, zatímco Fury jen dál nehnutě stál, snad jako by se nic nestalo, jako by s tím počítal, zřejmě už toho viděl opravdu hodně.

Byla to moc, která se ve mně skrývala a chtěla na povrch. Proč jsem ji ale nepoznala dřív?

"To je ten důvod, proč tady jste. Máte v sobě něco, co je nebezpečné pro vás, ale i pro vaše okolí." Promluvil, ale skoro to vypadalo, jako by se mě snažil uklidnit. Jeho slova jsem ale ignorovala.

Zvedla jsem ruku směrem ke stolu, na kterém měl Fury nějaké papíry a aniž bych se musela sebevíc soustředit, všechny popadaly na zem. Zasmála jsem se, ale chtěla jsem zkoušet dál. Se skřípáním jsem začala šoupat stůl, pak jsem s ním ale prudce hodila o zeď, čímž se dřevo rozlámalo a spadlo na zem.

Agenti už se vzpamatovávali, ale do toho přiběhli další, kteří se však zarazili ve dveřích a chvílu na mě jen nehnutě zírali. Usmála jsem se na ně, ale byl to spíš kyselý úšklebek.

Strnula jsem, něco se mi zabodlo do zad, ale nevydala jsem ani hlásku. Zhluboka jsem se nadechla, chtěla jsem vzdorovat, ale ta látka, co mě omráčila, byla silnější. Padla jsem na kolena, a pak tvrdě narazila hlavou o podlahu. Tak moc mě náhle přepadla únava.

***

Probrala jsem se na chladné zemi, byla mi zima, chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala a vzpomněla si, co se vlastně stalo. Neochotně jsem otevřela oči a rázem vyskočila na nohy. Byla jsem v nějaké cele. Vrazila jsem do mříží, ale hned na to jsem s sebou škubla zpátky, protože jsem dostala elektrickým proudem. Ustoupila jsem až ke stěně, která mi naštěstí žádný šok, ani nic podobného, nedala. Svezla jsem se po ní na zem a ruce si založila do dlaní, brečet se mi ale nechtělo.

Trochu jsem sebou cukla, když jsem uslyšela tiché odkašlání, nebyla jsem tu sama, což mě na jednu stranu docela i uklidnilo.

Zvědavost mě nakonec přemohla, a tak jsem pomalu zvedla hlavu a všimla si mužíka ve vedlejší cele.

"Už jsem si myslel, že se neprobereš a zase si nebudu mít s kým povídat." Ušklíbl se muž. Neznala jsem ho.

Usmíval se, ale byl to šibalský úsměv, těžko říct, jestli byl vůbec upřímný, spíš ne. Modré oči mu jiskřily, rovné havraní vlasy mu spadaly po ramena. Byl navlečený v podivném oblečku, jako by se chystal někam na maškarní, ale nestihl to, protože ho zadrželi agenti nebo Avengers a teď trčí tady. Kdo ví, třeba je to úchyl, nebo líp pedofil, každopádně by tomu ten úsměv jen nasvědčoval, ale jak se říká: nesuď knihu podle obalu.

Nevěděla jsem, co mu na to mám odpovědět, a tak jsem na něj jen dál zírala a prohlížela si ho od hlavy až k patě.

"Podle toho, jak na mě civíš, asi nevíš, kdo jsem, co?" Promluvil znovu jeho sametovým hlasem, což mě dokopalo k odpovědi.

"Uhm... ne." Pípla jsem. Zatvářil se otráveně.

"Já jsem Loki" Odpověděl jakoby odevzdaně. "z Asgardu." Dodal.

"Aha, to ty jsi..." Vzpomněla jsem si, odkud to jméno znám, ale ani mě to nenechal dopovědět.

"Ano, to já jsem ovládl Midgard a stejně tak se mohl stát vládcem Asgardu..." Říkal to tak vážně, až mě to skoro dojalo, ale je tam pořád to skoro.

"Počkej, zadrž, já jsem chtěla říct, že ty jsi bratr Thora, ne?" Skočila jsem mu do řeči na oplátku já, načež protočil očima.

"Nevlastní." Zašklebil se.

"Počkej, co si říkal s tím Mida... eee?"

"Midgard... ty jsi Midgarďanka."

"Aha. Ale říkal jsi něco s ovládnutím, takže sem jsi přišel jen na návštěvu?" Rukama jsem poukázala na cely kolem nás, pozvedla jedno obočí, a pak se pousmála, tohle mě začínalo bavit. Líbil se mi.

"Tak nějak, je to trochu komplikovanější." Nakrčil při tom nos.

"To chápu." Pronesla jsem.

Usmál se, při čemž ukázal své dokonalé bílé zuby, měl opravdu hezký úsměv.

970 slov