Dvě tváře - FANFIKCE Avengers

3. kapitola

*Karen*

Opřela jsem se, no vlastně spadla rukama na kapotu tmavého auta. Ulici osvětlovali jen pouliční lampy a projíždějící vozy na silnici. Né ty vole, jedou po barácích! Pardon, jen jsem se nechala unést tou úvahou nad... světlama, jo přesně tak.

"Máš moc hezký auto." Poplácala jsem zrezivělého Fiata a nepokoušela se od něj vzdálit, protože bych se tak jen nalepila na jiné auto.

"To není moje." Řekl Tony stojící kus ode mě, ukázal opačným směrem, než jsem se z baru vypotácela já a dodal: "Tohle je moje auto."

"Aha, hihi." Zasmála jsem se "jako že nic" a podpírajíc se všeho, co se našlo při cestě, jsem dorazila do cíle.

"Jooo, tak to je lepší." Řekla jsem upřímně a mávla při tom rukou těsně kolem zrcátka. To jsem jenom viděla Tonyho zděšený výraz, ale byla to snad jen mikrosekunda, načež měl zas ten svůj neutrální a nečitelný.

"Takže jedeme?" Nečekala jsem, až mi odpoví a už se cpala ke dveřím spolujezdce. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se můj společník také rozešel, a tak jsem už jen naskočila do pohodlného, hodně pohodlného a prostorného auta.

"Hele a není to nezákonný?" Přemýšlela jsem, až jsem se sama divila tomu, že bych v takovým stavu dodržovala nějaký zákony.

"Co přesně myslíš?" Usmál se Tony, když nastoupil.

"No tak asi není úplně dobrý v tomhle stavu řídit, i když ty vypadáš dost v pohodě... „ Chtěla jsem něco mlít dál, ale můj společník mě přerušil.

"A kdo říká, že budu řídit já." Pousmál se šibalsky a čekal na mojí reakci. No co byste asi čekaly za reakci?

"No dobře, ale přijde mi, že jsem na tom hůř než ty, ale když myslíš." Už jsem hmatala na kliku u dveří, když v tom mě Tony chytil za ruku a nenechal mě odejít.

"Takhle jsem to vážně nemyslel a jo jsi." Ušklíbl se provokativně a pustil mojí ruku. Uraženě jsem si založila ruce na prsou a přimhouřila na něj oči.

"Jarvisi, aktivuj autopilota, jedeme domů." Promluvil Tony do prázdna.

"Jistě pane." Ozval se cizí hlas, nejspíš v mé hlavě. Nadzvedla jsem jedno obočí a vrhla na Tonyho podezíravý pohled.

"Takže teď vážně, co jsi mi to dal kurva do pití." Nespouštěla jsem z něj oči a v duchu si říkala, že takhle na mol jsem ještě v životě nebyla, a že to nebylo poprvé, co jsem se pořádně ožrala.

"Jo to jsem čekal, vážně to není žádnej hlas v tvý hlavě, jen umělá inteligence." Jen co to dořekl, auto se samo rozjelo a plynule najelo na rušnou silnici plnou aut.

"Cože to?! Zastav, vystupuju!"

"Příkaz nebyl povolen, jsme na hlavní silnici, nejbližší možné místo pro zastavení již po 200 metrech." Odpověděl mi robotický hlas a možná, že už jsem tomu pojmu umělá inteligence trochu rozuměla, ale chlast je prostě chlast! Takže bůh ví, jak to je a to nejsem věřící.

"Nezastavuj." Řekl s klidem Tony a dal si ruce za hlavu. Musela jsem se začít smát, jo určitě se mi to zdá nebo jsou to vážně všechno jenom halušky, ale... ale asi se mi to líbí.

"No a jak si vůbec našetřil na takovýhle super autíčko?" Vyptávala jsem se dál a zkoumala všechno, co se jen hýblo nebo svítilo.

Tony se na mě jen usmál a nic neříkal. Moc mě to nepotěšilo, ale hlavu jsem si z toho taky nedělala, teď už jsem si hlavu nedělala z ničeho. Opřela jsem se o okýnko, na kterém se zobrazila nějaká tabulka. To je vážně ujetý, hehe.

***

Když jsem vylezla z auta, roztáhla jsem ze široka ruce a zaklonila se dozadu, div jsem nehodila záda.

"Fajnovej hotel, ale myslela jsem, že pojedeme k tobě domů, ty tu nebydlíš?" Divně jsem se u toho křenila.

"Blíž než bys čekala." Zacukaly Tonymu koutky a vydal se směrem k proskleným dveřím, které se před ním samy otevřely, ale tak to snad není žádná novinka.

Rozešla jsem se za ním, kolem nějaké divné sochy, nějak jsem si pod tím nedokázala nic představit, ale pochybuji, že s mojí fantazií bych něco vykoumala, i kdybych byla střízlivá.

"A kde je recepce?" Rozhlídla jsem se po obrovské místnosti, jen co jsem vešla dovnitř.

"Žádný lidi, žádná recepce." Otočil se ke mně Tony za chůze.

"No jasný, to chápu, takže to zase obsluhuje ta umělá inteligence." Poklepala jsem si na čelo a sama se tomu zasmála.

Asi nejvíc mě zaujala ta super bílá pohovka na druhé straně místnosti, už jsem se sotva držela na nohou, a tak jsem na nic nečekala a svalila se na ní, až jsem se skoro lekla, jak jsem se do ní zabořila.

731 slov