Dvě tváře - FANFIKCE Avengers

23. kapitola

*Tony*

Proč, proč, proč... to je pořád něco! V hlavě jsem měl nespočet nezodpovězených otázek, na které jsem jen těžko hledal odpověď. Nevěděl jsem, co si mám myslet, ale doufal jsem, že Fury mi objasní alespoň pár z nich. Co mi ale zůstávalo největším tajemstvím, byla Karen, často se chovala odměřeně, ale jako by mi něco říkalo, že jí můžu věřit. Pořád jsem o ní ale věděl tak málo, což by mě asi jinak nijak netrápilo, ale teď to bylo něco jiného.

*Karen*

Letěli jsme poměrně dlouho, cestou jsme toho však moc nenamluvili, přemýšlela jsem o všem, co se poslední dobou odehrálo, a Tony vypadal, že o něčem také horečně přemýšlí.

Nejvíc mě ale znervózňovalo to setkání, hlavně když jsem ani pořádně nevěděla s kým a o čem mělo být, navíc jsem před ním byla opilá a teď jsem toho opravdu litovala, proč se vždycky musím takhle ztřískat?! Nadávala jsem si v duchu, ale tím už čas nevrátím, takže jsem se musela smířit s tím, že ten dotyčný se na mě bude dívat jako na největšího dementa nebo si ze mě bude dokonce utahovat.

Z letadla jsme se přesunuli do vrtulníku, ale vlastně proč ne? Stejně jsem jím nikdy neletěla. A navíc, jak dlouhá by byla cesta, kdybychom měli jet po New Yorku autem? Radši ani nemyslet...

Zaujatě jsem vyhlížela z okna. Pod námi bylo tolik mrakodrapů! Čímž byl také Manhattan proslulí. Ačkoliv jsem v USA vyrůstala, na jeho opačný konec jsem se nikdy nepodívala. Mohla jsem to brát jako pracovní cestu nebo výlet, tak i tak to byl zážitek.

Nasunula jsem se blíže k oknu a pozorovala vše kolem, až jsem zadýchala sklo, to mi však v ten okamžik bylo úplně jedno, protože jsem objevila něco... něco naprosto egoistického! Ušklíbla jsem se a otočila se na Tonyho.

"To snad nemyslíš vážně?!" Zasmála jsem se a při tom ukázala na mrakodrap převyšující všechny budovy kolem a hlavně s velkým nápisem STARK.

Na to se jen křivě usmál. "Egoisto!" Rýpla jsem si a musela se tomu zasmát.

Stavba však nevypadala vůbec špatně, jen co jsme přistáli - a že už jsem si na autopilota zvykla - zahlédla jsem uvnitř budovy nějaké postavy. Stály za obrovským proskleným oknem, jasně! Samozřejmě, že okno je kurva prosklený, jinak by to nebylo okno! Ah... S Tonyho pomocí jsem vyskočila z vrtulníku a společně jsme vyšli vstříc postavám.

Rozhlédla jsem se po velkém prostoru, v němž jsem se právě nacházela a počítala jsem s tím, že tohle je jen setina z onoho velkého mrakodrapu. Nemohla jsem si nevšimnout baru po levé straně, ale kuš! Proto jsem tady nebyla a dost možná mě sem dostalo právě to! No jo... to mě nenapadlo.

Zpět k těm lidem. Dobře, takže byli jen dva. Muž a žena. Černoch a běloška. Pirát a... a už klid. Poznala jsem ho, byl to ten muž, který přišel, lépe řečeno přiletěl k Tonymu do vily, ale tu ženu, která stála vedle něj, jako nějaký věrný pejsek jsem v životě neviděla nebo jsem ji prostě a jednoduše přehlédla pod vlivem té omamné a návykové látky zvané alkohol. Možná.

Oba byli v černém. Žena s tmavými vlasy staženými do culíku a ofinou působila dost odměřeně, stejně jako chlapík vedle ní. Proč jsou kurva všichni tak vážní?! Jo, zase to kurva, ale tohle prostě jinak nejde!

"Fury, Hillová." Spustil Tony jako první.

"Pane Starku." Přitakala bruneta s rukama spjatými za zády a pohledem sjela na mě. Co mám říkat, co mám říkat?! Šrotovalo mi v hlavě nad tak absurdní otázkou, ale v té chvíli jsem vážně nevěděla co. Raději jsem mlčela dál.