Psychopat [Marcus Gunnarsen]

∆14∆

A five days later:
Nevím co mám dělat.Jsem naprosto v koncích.Už pět dní jsem nebyla za Marcusem.Vzala jsem si nemocenskou a našla jsem si nový byt.

Je malý, ale kousek od mé práce.Až budu mít čas a náladu, tak si najdu něco novějšího.

Nebyla jsem za Marcusem, protože po tom co mi přišel ten dopis, absolutně nevím co dělat.Je nad slunce jasné, že to psal Philip.Je to magor.Normální magor, kterej patří akorát k nám do ústavu.

Seděla jsem na židli u malého stolku a co minutu jsem si frustrovaně prohrábla vlasy div jsem si je nevytrhala.

Kdo ví čeho všeho je Philip schopný?Nechci aby Marcusovi ublížil.Ale zase ho nechci ztratit.Neviděla jsem ho pět dní a už mi neskutečně chybí.Ty jeho tmavá kukadla, šťastný úsměv, který se mu rozlije po tváři vždycky, když mě vidí.Nebo jeho plné nadýchané polštářky....Dost!

Zatřepala jsem hlavou, abych tyhle myšlenky vytěsnila z hlavy, protože hrozilo že bych se teď hned zvedla a za Marcusem došla a normálně se na něj vrhla.Tak zatraceně moc mi chybí!

Najednou mi začal zběsile zvonit telefon.Koukla jsem se na jméno volajícího a krev mi ztuhla v žilách.Šéf.Střelila jsem pohledem k hodinám a zase nazpátek na displej mobilu.Už před hodinou jsem měla být v práci.Slíbila jsem, že dneska už přijdu.Taky protože chci dořešit tu věc s Macem.

,,Ano?" zvedla jsem to a přiložila si mobil k uchu.No hned jsem ho zase trochu odtáhla, když se ozval hlasitý jekot pana Lonæla.

,,Sakra Williamsová kde jste?!Gunnarsen nám tady blázní!Okamžitě přijeďte!" začal ječet a já přestanu poslouhat hned po jeho druhé větě.Jak jako blázní?Panebože co ten idiot zase udělal?Naposledy totiž vysklil okno v návalu vzteku.Omylem jsem se před ním zmínila o Philipovi a ten vztek k němu nechtěl držet v sobě.

,,Hned jsem tam." vyhrknu a položím to.

Okamžitě vystartuju do ložnice, kde na sebe něco hodím, trochu se zkulturním a běžím do předsíně, div se nezabiju o práh dveří.

Za dvě minuty už stojím před domem a vydávám se směr autobusová zastávka.Mám štěstí a jen tak tak stihnu právě přijíždějící autobus.

Do toho ústavu vtrhnu jako velká voda a ani se neobtěžuju zapsat do návštěvní knihy, načež zachytím naštvaný pohled recepční.

Zamířím rovnou k pokoji číslo 39 a když se k němu blížím, slyším hlasité hlasy (wtf to je spojení twl😂) a vidím jak několik lidí postává u dveří od pokoje.

Protlačím se všemi těmi lidmi až dovnitř pokoje a překvapeně vykulím oči.Ten pokoj byl...převrácený vzhůru nohama.

Stůl se židlí byli někde na druhém konci pokoje a vzhůru nohama.Peřiny roztržené a všude kolem peří a o skříni ani nemluvím.Bylo tam pár děr, jakoby do ní někdo mlátil pěstí.

Pohled mi ale ukotvil na blonďáčkovi sedícího v rohu místnosti.Hlavu měl zabořenou mezi koleny a jeho tělo se třáslo pod návalem vzlyků, které plnily celou místnost.Kdybych mohla už bych ho pevně držela v náručí, konejšivě ho hladila po vlasech a zanechávala polibky v jeho blonďatých vlasech.

Nad Marcusem se skláněl pan Lonæl, nějaký psychiatr a pár sestřiček.

,,Jestli dovolíte, ráda bych si pana Gunnarsena odvedla do své kanceláře." promluvila jsem konečně a všichni ke mně zvedli pohled.Všichni včetně Marcuse.Nepodívala jsem se na něj.Nedokázala bych se dívat do těch tmavých čokoládek, plných slz a nerozeběhnout se k němu a následně ho neumačkat v objetí.

,,Jak myslíte.Ale dávejte si pozor.Sama vidíte čeho všeho je schopný." podotkl pan Lonæl a projel si pohledem celou místnost.

,,Nebojte se.Myslím že Ma- chci říct pan Gunnarsen by člověku nedokázal ublížit bezdůvodně." usmála jsem se na šéfa, ale byl to falešný úsměv.Do smíchu mi vůbec nebylo.

Když tohle Marcus způsobil, znamená to, že se jeho stav moc nemění a kdybych to mezi námi ukončila, pořád bych byla jeho psychiatr.

Kývla jsem na jednu sestřičku a ta pobídla Marcuse aby se zvedl.Když tak učinil vyšla jsem ven směr moje kancelář.Celá cesta probíhala v naprostém tichu.

Odemkla jsem svojí kancelář, odložila si věci a pro jistotu jsem dala na dveře papír s tím, že mám teď sezení, ať mě nikdo neruší.

Když jsem tohle udělala, otočila jsem se k Marcusovi, který seděl na pohovce, ruce v klíně a hlavu sklopenou.Ach jo.Co se mu stalo?

,,Co to mělo být?" zeptala jsem se a frustrovaně si povzdechla.Žádné odpovědi se mi ale nedostalo.Připadala jsem si zase jako před tím měsícem, když jsem ho viděla poprvé.

Když jsem si všimla, že se asi ničeho nedočkám, rozešla jsem se k pohovce a sedla si mu obkročmo na klín.Cítila jsem jak se trochu napl, jinak ale všechno zůstalo při starém.

,,Baby mluv se mnou, prosím." zaúpím a chytnu jeho bradu mezi prsty a zvednu jí nahoru.

Zabodl do mě svoje kukadla, plné bolesti, smutku a lásky.Jako fakt lásky?!

,,Víš jaký to bylo?" zašeptal a nepřestával se mi hluboce dívat do očí.Polkla jsem a záporně zavrtěla hlavou.

,,Pět dní jsi se tu neukázala.Nic jsi neřekla, nenapsala, prostě nic.Jakoby se po tobě slehla zem.Nikoho jsem se ani nemohl zeptat, protože součástí mojí masky je mlčení.Sakra Nelly víš jak mi bylo?!Nevědět co je s tebou?!" vychrlil ze sebe snad na jeden nádech.Za to mě se dech zadrhl.A co teď?Nemůžu to na něj jen tak vybalit!

,,Já...udělalo se mi hrozně špatně, tak jsem šla hned domů.Vzala jsem si nemocenskou.Naštěstí mě to ale rychle přešlo.Proto jsem tady těch pět dní nebyla." omluvně jsem se na něj podívala a nevědomky si skousla spodní ret.

Trhnaně se nadechl a ruce si položil na moje boky, které začala jemně mnout a mě tak do těla vystřelovaly výbojky elektřiny.Neuvěřitelný co se mnou dělají jeho doteky.

,,Ale tu spoušť jsi neudělal jen kvůli tomu že jsi se o mě bál, že jo?" řekla jsem a tázavě pozvedla obočí.Poraženě si povzdechl.Musel tušit, že se ho na to zeptám.

,,Prostě jsem byl na dně.Pochop Nelly, neviděl jsem tě pět dní.Pět dlouhejch dní jsem neviděl tvůj dokonalý úsměv.Tvoje oči, zářící jako dvě slunce.Nemohl jsem ochutnat ty tvoje plné rtíky a nemohl jsem si tě k sobě tisknout a vdechovat tvojí úžasnou vůni.Přivádělo mě to k šílenství.A možná tě to překvapí, ale tím že jsi se mnou, mi pomáháš přenést se přes tu bouračku a ztrátu dvou milovaných osob.Když jsem s tebou, neohlížím se na minulost.A když jsi tady prostě nebyla všechno to na mě zase dopadlo a já se nedokázal udržet..." vydechl a já viděla jak se mu při jeho vyprávění plní oči slzami.Och bože co jsem to zase udělala?Chudáček můj malý.Můj?Vážně Nelly?Ale shut up.

Najednou mu jedna neposedná slza vyklouzla z oka a než jí on stihl setřít, jak jí jemně slíbla.Nakřáple se na mě usmál a já mu prohrábla vlasy.Věděla jsem, že to miluje.Jeho úsměv se ještě rozšířil.

,,Už nikdy tě nenechám samotného déle jak den." usmála jsem se a spojila naše rty.Opět do sebe zapadly jak puzzle a já cítila jak se do polibku šťastně usmál.

,,Nikdy." šeptl mi do rtů a polibek prohloubil.Nechala jsem se unášet vírem dokonalých pocitů, které ve mě proplouvaly a byla jsem jak v sedmém nebi.

Jeho slova mě neskutečně zahřála u srdíčka a za jistých okolností bych byla štěstím bez sebe, že mi tohle řekl, ale teď mi to způsobovalo spíš smutek.Co já budu dělat?!

Nemůžu mu to říct.Hlavně ne po tomhle.Nechci mu ještě víc ublížit.

Hellooo sweethearts💕
Dneska se mi psalo opravdu dobře, tak tady máte trochu delší kapitolu😊Jak nám to ta Nelly asi vyřeší?💬💁
btw děkuju vám všem, za tak úžasné komentáře!💘💘
Dneska je to rok co m&m oznámili že budou v Praze😍😭přesně si na ten moment pamatuju, protože můj mobil to málem nepřežil když jsem ho upustila na zem a začala brečet štěstím😂😂
Bye loves💋
maggie_gnrsn