Psychopat [Marcus Gunnarsen]

∆4∆

Ráno jsem vstávala už v půl páté a v šest jsem odcházela do práce.Netoužila jsem potkat Philipa po tom včerejšku.

Nikdy jsem nechodila do práce takhle brzo, možná proto se na mě vrátnice dívala tak překvapeně.

Šla jsem mojí obvyklou cestou do kanceláře, když v tom jsem na chodbě uviděla blonďatou čupřinu a já okamžitě věděla o koho jde.

Šel pomalu po chodbě a koukal do země.Na hlavě měl kapuci a ruce hluboko v kapsách.

,,Co tu děláte?Máte být na pokoji." řeknu mu místo pozdravu, když k němu dojdu.

,,Jen jsem se chtěl trochu projít." zamumlal a mě překvapilo, jak moc klidně a mile to řekl.

,,Ehm aha, ale tady se nemůžete jen tak procházet." řekla jsem a v tom mě něco napadlo.

,,Ale vlastně bych mohla jít s váma.Taky se potřebuju trochu vyvětrat." řeknu a nahodím úsměv.Byla jsem trochu nejistá, protože by na mě zase mohl vyjet a to je to poslední co teď potřebuju.Proto jsem využila toho, že je takhle v klidu.

,,Když to jinak nejde." pokrčil rameny, ale hlavu měl stále skloněnou a schovanou pod kapucí.

,,Tak jdem?" vyznělo to jako otázka, ale byl to spíš příkaz.

Hned jak jsme vyšli na čerstvý vzduch do zahrady, slyšela jsem jak se Marcus zhluboka nadechl a zase vydechl.

,,Kdy jste byl naposledy venku?" zeptala jsem se ho.

,,Nevím, ale pár týdnů už to bude." pokrčil rameny a já jen udiveně pozvedla obočí.

,,To jako fakt?!To s vámi nikdo nešel ven?" zeptala jsem se ho nevěřícně.

,,Ne to ne.Já nechtěl ven." zamumlal a moje obočí opět vystřelilo nahoru.

,,Zvedněte hlavu" přikázala jsem mu, ale s ním to ani nehlo.

Povzdechla jsem si, stoupla si před něj a za bradu mu hlavu zvedla nahoru.V ten moment se jeho temné oči zabodly do těch mých a já ztuhla.Asi se z těch jeho očí zblázním.Řekněte mi někdo, kdo jiný na světě má tak nádherné oči?

Jemně dal mojí ruku z jeho brady pryč, ale pořád nepřerušoval oční kontakt.Bylo to, jako by mě hypnotizoval.

Po nekonečně dlouhé době odtrhl pohled a zadíval se někam na druhou stranu zahrady.

A tak jsem si jeho tvář mohla prohlédnout z profilu.Ostře řezané tváře, které odpovídaly jeho věku, plné narůžovělé rty, tmavé tajemné oči...Sakra vzpamatuj se!Je to tvůj pacient!

Nevím proč ale nějak se mi příčilo mu říkat pacient.On není blázen, jako většina lidí v tomhle ústavu.On měl jenom jedno neštěstí za druhým.A proto mě napadla skvělá možnost, jak se s ním víc sblížit a dostat z něj, co se vlastně stalo.

,,Hele co kdybychom si tykali?Přece jenom jsme ve stejném věku...a mě je příjemnější oslovovat pacienty křesním jménem." navrhnu, když se zařadím po jeho boku a pokračujeme v chůzi.

,,Proč ne." pokrčí rameny, ale dál nic neříká, tak usoudím, že je asi řada na mě.

,,Jsem Nelly." usměju se a natáhnu k němu ruku.Nejdřív se na mě podívá trochu nejistě, ale pak mou ruku přijme.Jakmile se jeho pokožka dotkla té mé, vystřelilo mi to několik výbojků elektřiny do těla.Byl to pro mě nezvyklý pocit a já se otřásla.

,,Marcus." řekl svoje jméno, které ví snad půlka světa a rychle svou ruku zase stáhl.I když to byl jen okamžik, pokožka mě po jeho dotyku, lehce pálila.Sakra, co se to se mnou do háje děje.

,,Tak Marcusi, chtěla bych se o tobě něco dozvědět," začnu opatrně, a když nevidím žádnou rozbouřenou reakci, pokračuju dál, ,,Tak mi o sobě něco řekni." dokončím to a s očekáváním se na něj podívám.

,,Nevím co bych ti o sobě řekl.Všechno už víš." pokrčí rameny a sedne si na lavičku.Upřímně mi ta jeho lhostejnost začíná lézt na nervy.

,,To si nemyslím.Třeba toho moc nevím o tvé minulosti." odporovala jsem a snažila se všechno říkat s co největší dávkou něžnosti.

,,Ta tě nemusí zajímat." procedí skrz zaťaté zuby a já vím, že jestli se ho ještě jednou zeptám, tak po mně zase vyjede.

Povzdechnu si.Sakra jak se mám o něm něco dozvědět?Jasně Tinus, ale ten taky neví úplně všechno.A já potřebuju vědět úplně všechno!

,,Tak chceš vědět něco o mě?" zeptám se ho poraženě.

,,Klidně." opět zase pokrčí rameny.Sakra Gunnarsene neser mě!

,,Tak jo." nadechnu se a spustím.Řeknu mu snad všechno podstatné.Kolik mi je, oblíbený věci, přítel, rodina, kde bydlím a tak dál.

,,A minulost?" zeptá se mě a opět mi pohlédne do očí.Pod jeho pohledem se cítím, jak pod rentgenovým snímkem, jako by v jedné vteřině věděl úplně všechno o mně.Měla jsem z toho husinu.

,,O tom nerada mluvím." zamumlám a polknu.

,,No vidíš!Tak jsme na tom stejně." rozhodí Marcus rukama a to je snad poprvé co ho slyším mluvit normálním hlasem.Žádné mumlání ani řvaní.

,,Ale já to musím vědět!Abych tě vyléčila!" obořím se ns něj.

,,Ale já se nemusím léčit!" namítl a já v jeho očích zahlédla plameny zlosti.Cítila jsem, že jde do tuhého.Ani tak jsem se ale nenechala odradit.

,,A proč tady teda jseš?" zeptám se ho naštvaně.

Na to už nemá odpověď.Jen se zvedne z lavičky a odejde zase nazpátek do budovy.

Dívám se na jeho mužná záda a přitom přemýšlím, jak tohle vyžehlím.Teď je na mě stoprocentně naštvaný, ale jak jinak to z něj mám dostat?

Frustrovaně si prohrábnu vlasy a pak mi na mysl vysvitnou ta slova, která mi včera říkal Tinus.Nikdy si nikoho moc nepouštěl k tělu.Až když si ověřil že té osobě může věřit, teprve pak se s tím dotyčným dokázal bavit o všem.

No jasně!Musím Marcuse přesvědčit, že mi může věřit a že mu chci pomoct!Zkráceně se budu muset stát jeho kámoška.Teda pokud mě hned nepošle někam.A já pevně doufán, že ne.

Hellooo sweethearts💓
Jsem tu zas s novou kapitolkou.A upřímně to moje psaní je teď fakt na nic, tak se omlouvám za tak nudné kapitoly:(Myslíte že Nelly uspěje a stane se Macovou kamarádkou?Nebo něčím víc?😱💬
Btw wtfffff ta knížka je tady asi pět dní a má už přes 300 přečtení a skoro 100 hvězdiček!wow😍😍
Bye loves💕
maggie_gnrsn