Psychopat [Marcus Gunnarsen]

∆27∆

Nelly:
Jsem čím dál tím víc nervní.Marcus by měl zítra přiletět a já furt nevím jak mu to mám říct.

Teď právě v ruce žmoulám fotku ultrazvuku a lámu si hlavu nad tím , jak to mám sdělit svému příteli.

Najednou mi zazvonil mobil.Caroline.

,,Ahoj Car, co potřebuješ?" zeptala jsem se, když jsem zmáčkla zelené tlačítko.

,,Nelly pojď rychle ke mně!Teď hned!" vykřikla do telefonu a v hlase se jí odrážel strach.

,,Co...proč...co se děje?" zeptala jsem se nechápavě.

,,Prostě přijď!" řekla a típla to.Pozvedla jsem nad tím obočí a dál zamračeně koukala na černou obrazovku displeje.

A tohle bylo jako co?Zněla celkem vyděšeně.Ale co by se jí mohlo stát tak hrozného?

Docela jsem se o ní bála, tak jsem tedy rychle vytáhla něco ze skříně a navlékla to na sebe.Konkrétně to byly nějaké roztrhané džíny, tričko s rudou růží a džínovou budnu, která byla zároveň i jako mikina.Vlasy jsem si stáhla do vysokého culíku a do kapsy jsem vzala mobil, nějaké peníze a klíče.Nevědomky jsem tam s tím mobilem hodila i tu fotku ultrazvuku, ale to jsem zjistila až později.

Vyběhla jsem ven a rychlým krokem došla na zastávku.Hned jak jsem nasedla do autobusu, začala jsem si nervózně poklepávat nohou o zem.

Co když se jí stalo něco vážného?Co když jí někdo okradl nebo přepadl?Panebože Tinus by mě zabil a já bych si to nadosmrti vyčítala.

Skoro jsem běžela k jejímu domu.Zazvonila jsem a doufala, že mi otevře.Bydlí v bytě, který je v pětipatrovém domě.Vyběhla jsem až do třetího patra a nahoře jsem se před dveřmi musela vydýchat, protože jsem stěží popadala dech a motala se mi hlava.No jo těhotenství.

Dveře od bytu byly pootevřené, a tak jsem na nic nečekala a vtrhla tam.Ihned jsem se ale překvapením zastavila.

V předsíni bylo zhasnuto a cestu ozařovaly jen svíčky, které vedly do obýváku.Byla jsem dokonale překvapená.

Najednou se z obýváku ozvaly tóny nějaké písničky.Nikdy předtím jsem jí neslyšela, ale zněla fakt dobře.(můžete si pustit písničku z médií)

Pomalu jsem se vydala do obýváku.Mezitím se ozvaly první slova oné písničky.A nevím jestli jsem měla halucinace, ale znělo to jako Marcus!

Vzala jsem za kliku a pomalu otevřela dveře od obýváku.A to, co jsem tam viděla, mi vyrazilo dech.

Ruce jsem si dala přes pusu a v očích mě začaly štípat slzy.Zůstala jsem ohromeně stát ve dveřích.

I v obýváku bylo zhasnuto a všechno to tu ozařovalo nespočet svíček.A to dělalo ještě lepší atmosféru.Ale to nejlepší na tom?

V rohu bylo piáno u kterého seděl ten nejdokonalejší kluk na světě.Marcus měl zavřené oči a z úst mu plynula slova té dokonalé písně, kterou jsem nikdy předtím neslyšela.

Po celou dobu co zpíval jsem stála pořád na tom samém místě s obřím úsměvem a zadržovala jsem slzy.

Písnička dohrála a já se nezmohla na jediné slovo.Pořád jsem tam jen tak stála a čuměla na toho blonďáčka.

Mac se na mě s nervózním úsměvem otočil a zvedl se ze stoličky.Jenže nestačil udělat ještě ani jeden krok a já už mu vlítla do náruče.A doslova vlítla.Sevřela jsem ho nejpevněji jak mi to jen šlo a snažila se nebrečet.