The Queen of Surenia✔️

V.

    Nejdřív jsem si myslela že je to nějaký podvod, ale i tak jsem svoje ruce zvedla a pohled sklopila k nim. Jenže ony tam nebyly. Vlastně celé moje tělo chybí. Vyděšeně jsem vyjekla.

,,co to má být?!"vyhrkla jsem ale ten kluk jen sklopil zrak k zemi.

,,ty nejsi Liv, ale Len. Ty sem nepatříš..."řekl zdráhavě

,,tak už to sakra vyklop!" zakřičela jsem na něj.

,,nejdřív bych tě ale chtěl vidět" a už zase se přiblble usmál a rozhlédl se po mýtině. Já jsem přešla k němu a stoupla si za něj. Poklepala jsem mu na rameno. ,,já to věděl že budeš za mnou!"usmál se a já na něj nasupeně prohlédla. Kdyby pohledy uměly vraždit, už je dávno mrtvý.

,,a jak se vlastně jmenuješ?" zeptala jsem se ho náhle.

,,to ti povím později" odvětil mi a já si povzdechla. Nesnáším hádanky tohohle typu.

,, a jak to mám vlastně odvolat?"

,,stejně, jako jsi to přivolala, myšlenkou" odpověděl mi a otočil se na mě. Myšlenka fungovala, jenže hned jak jsem se objevila, ten kluk mě chytil za obě zápěstí

,,hej pusť mě!" zakřičela jsem na něj a snažila se ho kousnout do ruky.

,,klid, hou jsi nebezpečná! Neboj, jen se na něco podívám..." jakmile jsem povolila svaly, pustil moje levé zápěstí, pravé však stále držel.  Otevřel moji sevřenou pravou pěst. To, co jsem tam uviděla mi vyrazilo dech. Dnes už po třetí jsem civěla s pusou dokořán. ,,já to věděl" usmál se a vedl mě pryč z mýtinky.

***

    ,,Můžete mi to někdo konečně vysvětlit?"zeptala jsem se už asi po dvacáté.

,,měj trpělivost" odvětil mi kluk, i oba rodiče zároveň. Právě jsme seděli u jídelního stolu a ten kluk stále za něco děkoval mým rodičům a že už je čas, že už jsem k tomu přišla, apod... nechápala jsem to.

*po chvíli*

   ,,Liv" mamka mě chytila za ramena. ,,víš, my nejsme tvoji rodiče...ty totiž nepocházíš z tohohle světa. Máš zvláštní dar. Máš obrovskou magii. Vzhledem k situaci tě museli ukrýt po narození k nám, do tohohle světa, kde jsi byla v bezpečí. Ale teď, když jsi objevila svojí moc, už tu nemůžeš být. Takže teď půjdeš tady s tímhle, ano? Neboj, můžeš mu věřit. Je to náš věrný přítel. Až budete na místě, vše ti vysvětlí...a ano, jmenuješ se Len. Opatruj se, máme tě rádi" usmála se na mě, pak mě oba "rodiče" silně objali. V další chvíli už mě ten kluk táhl ven z domu. Posadil mě na zadní sedačku do auta. Byla to bílá "škodovka". Bezmyšlenkovitě jsem se přivázala. Pak jsem sklonila hlavu do dlaní a začala brečet. Nepobírala jsem to, bylo toho moc. Kdo jsou tedy moji rodiče, když ne ti, co mě vychovávali a milovali? A co znamená ten "vytetovaný" okřídlený jelen na mé dlani? Je to snad ten ze včerejška? Co vlastně se mnou bude?

***

   Kluk celou jízdu nepromluvil. Poté, co jsem se trochu uklidnila jsem ho zpětným zrcátkem propalovala zlostným pohledem. On na to však nehleděl a jen občas po mě hodil ustaraný pohled. Až moc ustaraný. Cesta trvala hrozně dlouho, až jsem nakonec usnula. Když jsem se opět vzbudila, stáli jsme na místě. Kluk nikde. Když jsem vyhlédla z okénka, zděsila jsem se. Všude okolo nás byl hustý les. ,bože, jestli tohle přežiju, tak budu chtít pochvalu. Hmm...co takhle se zneviditelnit? Jo, super nápad' rychle jsem zkontrolovala ve zpětném zrcátku že jsem neviditelná. Odpoutala jsem se. Ale bohužel auto bylo zamčené. Přesedla jsem si na druhou sedačku. ,super, jsem zamčená v autě uprostřed nějakýho černýho lesa' začínala jsem se bát. V tom jsem uviděla toho kluka jak jde k autu mezi stromy. Když se podíval do zadního okénka auta, usmál se. Pak auto odemkl a otevřel zadní dveře.

,,vím že tu jsi, ty princezno. Tak vylez, už jsme tu" řekl a odstoupil od auta. Já se ani nehla. ,,už jseš venku, nebo se bojíš že tě tu sežerou vlci a medvědi?" zasmál se a opřel se o auto. Já si pobaveně odfrkla a vylezla. Naklonila jsem se k jeho uchu a hlasitě jsem mu do něj pískla. Ten vykřikl, trhl sebou dozadu a chytil se za ucho. Já se začala hlasitě smát. ,,auu to bolí! Na tom není nic k smíchu! Klidně mi mohl prasknout bubínek" já se začala smát ještě hlasitěji. Zase jsem se zviditelnila, ať vidí mojí škodolibost.

,,nikdo mi nebude říkat princezno" řekla jsem mu když jsem se trochu uklidnila. Škodolibě jsem se usmála, on však moje gesto nevnímal.

,,ach...no tak pojď..." kluk se otočil k odchodu.

,,a kam asi?!" Zasyčela jsem na něj jedovatě. V tom už ale vlezl do hustého vysokého křoví a zavolal na mě. Následovala jsem ho. Za křovím byl palouček, stejný jako ten "můj". Avšak něčím se lišil. V jeho středu stál jakýsi průchod z růží. Ale nikam nevedl. Jentak tam byl růžový oblouk. ,, a co tady jako chceš se mnou dělat?!" Zeptala jsem se ho zase jedovatě. On se však jen usmál a vytáhl cosi z kapsy. Byl to nějaký tmavě modrý, průzračný krystal. Připomínal větší kapku. Hodil to skrze průchod, ale místo toho aby to dopadlo na zem, tak se to zastavilo v průchodu, jako by tam byla nějaká neviditelná fólie nebo sklo. Krystálek se v průchodu rozprskl do všech stran, takže to teď vypadalo, jako by tam byla natažená bublina. Spadla mi bráda. Ano, dnes počtvrté. ,,co...co to je?"

,,brána, brána to našeho světa" dál se usmíval, jako malé dítě co ukazuje svým rodičům jeho obrázek. ,,no tak bež!" Vyzval mě.