The Queen of Surenia✔️

XXIV.

,,mohu jít na čerstvý vzduch?" zeptala jsem se.
Zvedla jsem se ze židle a pospíchala po schodech dolů. Ty se však zdály nekonečné. Napadlo mě je někdy spočítat, ale teď bych se nedokázala soustředit, proto jsem je brala po dvou. To se mi však stalo chybným, protože mi to na jednom schodu podklouzlo a já tvrdě dopadla na schody. Ještě několik sekund jsem se pak opírala lokty o schody, dokud mým tělem nezačala pulzovat bolest a já se nemusela posadit. Narazila jsem si snad všechny kosti v těle. Od hlavy po patu. Začala jsem se pohihňávat. Hihňání přešlo na smích a smích přešel...no na šílený smích. Tak dlouho jsem se nesmála. Smála jsem se z plných plic sedíc na studeném kamenném schodišti, dokud ze mně neopadala veškerá bolest a starosti. Dokud můj mozek nebyl otupen nedostatkem vzduchu a já po něm jen trhavě nelapala jsem seděla, spíše válela po schodech a smála se.
***
Po snad nekonečné chvíli jsem přinutila svoje plíce opět fungovat. Zvedla jsem se a už opatrněji sešla ze schodů. Šla jsem do zahrad a mou kůži na rukou okamžitě ozářily paprsky slunce. Ano, neměla jsem kápi. V jednom rohu zahrady jsem jednou s Démonem našla starý velký dub, pod nímž chátrala lavička. Na téže lavičce nyní ležím a mezi prsty svírám kamínek od malé dívky, Kirry, zatímco pozoruji Mosena a Fira. Mosen se pase o kus dál a Fire někde děsí veverky, bydlící v dutinách dubu. Kamínek je jantar, skrývající jakýsi drobný obyčejný kamínek tvaru srdce. Tenhle jantar byl velice zvláštní. Různě jsem ho natáčela na slunečním paprsku, a poté se dívala na oranžovou záři. Z myšlenek mě však náhle vytrhl hlas.
Alex
Po tréninku jsem se šel projít do zahrad. Znám tam místečko, kde se dá v klidu relaxovat. Když jsem tam však došel, na mé oblíbené lavičce byla natáhlá princezna. Křídla měla roztažená a vystavovala je slunci. Byla úžasná...ehm...ta křídla. Ležela s jednou rukou podepřenou a druhou držela nad svým obličejem oranžový kamínek. Různě ho nastavovala a dívala se skrze něj.
,,ehm...ahoj" řekl jsem, protože očividně nevnímala své okolí. To se však přede mě postavil Mosen a výhrůžně sklonil hlavu. Jeho parohy byly připravené někoho napíchnout. Fire přistál na jednom z výčlenku Mosenova parohu. Jak znám jejich jména? O Strážkyni se přeci povídá po celé Surenii. Všichni ví, kdo je, jak vypadá, o jejích schopnostech, atd. O krok jsem ucouvl a nasucho polkl.
,,ale vždyť já Len zachránil!" Vyhrkl jsem první věc co mě napadla, ale asi mi nerozuměli. Dál jako socha Strážkyni ochraňovali. Ta už však stála na nohou. V obličeji měla soustředěný výraz. Zvířata po chvíli přikývla, uvolnila se a zase odběhla pryč, ale stále mě po očku pozorovali.
,,co tu chceš?" zeptala se jejím jemným hlasem, avšak její oči stále doprovázel chlad.
,,eh...no, tohle bylo moje tajné místo, kam jsem chodil odpočívat, ale jak vidím, už moc tajné není" pousmál jsem se a podrbal se na temeni.
,,aha...promiň. To jsem ne-"nestihla to doříct protože jsem jí přerušil.
,,nevěděla jsi to, neomlouvej se. Navíc nemám hodnost k tomu, aby se mi princezna omlouvala" zarazil jsem jí. Jejíma očima se mihlo něco, co jsem nedokázal identifikovat, avšak hned to zase zmizelo mezi těmi ledovými střípky, co jí neustále srší z očí. Povzdychla si. Když jsem se na ní nechápavě podíval, sklopila zrak.
,,nikdy jsem se neprosila o to, aby mi kdokoli říkal princezna. Nikdy jsem se neprosila o to, abych opustila svoji rodinu a ocitla se v zemi, kde se mě pokoušejí zabít. Nikdy jsem nechtěla ovládat jakoukoli magii. Nikdy jsem nechtěla mít křídla...no to možná ano, ale teď vím, že je to akorát práce navíc. Víš jak je těžké se obléci se s těmi věcmi na zádech do trička, ač má díry na zádech?" řekla tiše. Po tváří jí začala pomalu stékat slza. Opatrně jsem k ní přistoupil a slzu jí setřel. Vzhlédla ke mně uslzenýma očima, z kterých však nevyzařoval ten chlad, ale byla v nich krásná jiskra. Pravé oko nyní vypadalo jako nebe při západu slunce a to levé jako noční obloha.
,,a teď...mám být královna a rozhodovat o celé zemi, ač sama bojuji o svůj život..."zašeptala a opět sklopila hlavu. Začala tiše brečet. Chtěl jsem jí opět setřít slzu, to však obě její zvířata zmizela a o sekundu později už s malým zábleskem beze stopy zmizela i ona. Jediné co zbylo, byl jantarový kamínek na lavičce.
Zirk
Od doby, co se vrátila měla oči nejen zvláštní, ale plul v nich chlad. Nevydávala žádné emoce. Připomínala mi Gregoryho, cvičitele vojáků. Vždy, když na mě upřela své chladné oči mi po páteři přejel mráz. Vzbuzovala úctu, pro lidi, kteří jí neznají možná i strach. Když jsem vyslechl vojáka co ji přivedl, tak mi pověděl důvod její chladnosti. Hned mi to bylo jasné. Pro někoho je těžké vidět někoho umírat, natož zabít tolik lidí. A k tomu všemu královnino rozhodnutí jí říct o tom, že nastoupí na trůn...nevím co jí udělala, ale když po jejich rozhovoru vyběhla ze zasedací místnosti, upadla na schodech a začala se šíleně smát. Bylo to děsivé. Zněla, jako kdyby utekla z psychiatrické léčebny. Po chvíli se sebrala a utekla do zahrad, jako by nic. Celkově se chovala tak nějak jinak. Chladněji. A tak jsem se rozhodl, že jí udělám menší překvápko.
Len
Rychle jsem se přemístila do pokoje. Dotyky pro mě bylo moc. Navíc takové pocitové...rovnou jsem běžela ke skříni pro brašnu. Něco se s tím dělo, cítila jsem to. Brašnu jsem odnesla na postel a vyndala z ní vejce. Opět mě ohromil jeho vesmírný vzhled. Ten však dnes narušovala malá prasklinka. Nejdříve jsem si myslela že je to škrábanec, nebo nějaký odlesk, ale když se prasklinka mírně zvětšila, poznala jsem, že to dělá to, co je uvnitř. Konečně. Prasklina se prodlužovala. Trvalo to docela dlouho, dokud se dva konce praskliny nespojily po obvodu a skořápka se nezačala nadzvedávat. Užasle jsem to pozorovala. To však do pokoje vtrhl Zirk s táckem a dvěma poháry s horkými malinami, zmrzlinou šlehačkou. Moje nejoblíbenější jídlo. Když uviděl vejce, jeho výraz začal být proměnlivý, jako jarní počasí. Chvíli se mračil, chvíli byl překvapený a chvíli se bál. Dokud nezůstal jeden. Vyjadřoval jasnou zlobu.
,,já říkal, že to vejce musí pryč!" Zakřičel zatímco pokládal stříbrný tácek na stůl. Mířil ke mně, ale když už byl skoro u mně, zastavil se a vyděšeně na mne pohlédl.
,,on..vždyť už se líhne! Len pojď, musíme zmizet!" Nad jeho slovy jsem jen zakroutila hlavou.
,,copak jsem nezkrotila krvelačnou bestii? Copak jsem neochočila tvora toužícího po pomstě?" řekla jsem a svůj pohled vrátila k nadzvedávající se skořápce. Ta se náhle překlopila a z vejce vykoukla malá dračí tmavěmodrá hlavička posetá bílými tečkami. Dráček měl zbarvení stejné jako jeho vejce. Podíval se na mě fialovýma očima a naklonil hlavičku na stranu.
,,ahoj" řekla jsem milým hlasem a usmála se na dráčka. Pootevřel tlamičku plnou bílých ostrých tesáčků a vydal podivný zvuk. Vylezl ze skořápky a přblížil se ke mě. Stojíc vedle postele jsem zadržela dech.
,chci mámu' řekne dráček. Kleknu, takže mám teď dráčka v úrovni očí. Je jako samotná noc.
,můžu být tvá máma, jestli chceš' navrhla jsem.
,ty nemáš křídla' dráček si můj obličej přejel zkoumavým pohledem. Já si stoupla a roztáhla křídla, aby na ně dráček viděl.
,zajímavé...ty jsi výjimečná, že?' přikývla jsem.
,ano, jsem Strážkyně a již brzy se stanu královnou' klekla jsem si zpět a natáhla k dráčkovi dlaň.
,buď se mnou, prosím. Je mi jedno, že támhleten tvrdí jak je tvůj druh nebezpečný' mrkla jsem na něj.
,a víš proč? Protože se nikdo nikdy nestaral o to, že chceme rodinu. Matky vždy svá vejce nechají napospas osudu...ale ty...jsi jiná než všichni ostatní. Zajímáš se o to, co chceme my. Přijímám' dráček položil svou hlavu do mé dlaně. V tu chvíli mnou projel týž pocit, jako tehdy s Mosenem, nebo Démonem. Navázali jsme pouto. V tu chvíli jsem věděla, že dráček je vlastně dračice.
,,Numen noctis Nyx" řekla jsem.
,,co??" Ozval se Zirk.
,,takže jsi ochočila Lazirského Oriona a pak řekla něco cizím jazykem"
,,latinsky numen noctis je bohyně noci. A bohyně noci se jmenuje Nyx. Pojmenovala jsem jí po bohyni noci" vysvětlila jsem mu.
Zirk
,,to sedí" odfrkl jsem si. Dráček náhle vylezl po Lenině ruce na její rameno. I přes jeho velikost vypadal děsivě. Byl po zuby ozbrojený trny a rohy. Ostré malé šupinky se mu rýsovaly a leskly po celém těle. Len ho pohladila na hlavičce a dráček blaženě zavrněl. Otřel se jí o tvář. Pak se oba podívali na mě. Všiml jsem si, že Len z očí zmizel ten chlad. A chlad vystřídala krásná jiskra, kterou měla v očích do doby, než jí unesli. Nesmírně se mi ulevilo když se na mě usmála, protože to byl upřímný úsměv. Vyzařovala štěstím. Měl jsem chuť jí obejmout, ale dráček by si jí jistě bránil, když teď Len měla jeho podobiznu hlavy na levé půlce obličeje, takže témeř zakrývala jizvu. Při letmém pohledu by si toho člověk nevšiml, ale při bližším zkoumání lze jizvu zahlédnout.
,,já ti to říkala. A tys mi nevěřil" pousmála se, vypustila Mosena i Fira a běžela k balkónu.
Len
Vyskočila jsem do vzduchu s Mosenem v patách. Při tom rychlém pohybu musela Nyx zarýt drápky do mého ramene, aby se udržela. Když jsem se však ve vzduchu ustálila, přelezla mi na záda a užívala si větrné poryvy. Rozhlížela se po krajině a ptala se na různé věci, které jí zaujaly. Musela jsem se nad tím vším usmívat. Splnil se mi sen, ač vypadal úplně jinak. Rozhodně jsem si mou budoucnost nepředstavovala s křídly, fénixem, okřídleným jelenem a zvědavým dráčetem. Když už mluvíme o Firovi, tak ten se vznášel opodál.
,kde jsi vůbec k těm křídlům přišla?' zeptala se náhle Nyx.
,to je dloouhé vyprávění. Ale máme čas. Každý Strážce, má určitou podobu a neurčitou magii. Má matka byla obyčejná. Prý ovládala jen živel vody. Ale otec? Mocný Surenijský Strážce. Jenže já se narodila v období války. O tom sama moc nevím, nikdo mi nechce nic říct. Ale protože tu pro mě nebylo bezpečno, tak mě ukryli do nemagického světa, kde jsem žila třináct let, dokud jsem neobjevila magii. Neviditelnost. To se mi poprvé podařilo, když mě poprvé navštívil Mosen. Celkem jsem se ho bála, proto jsem si v tu chvíli přála být neviditelná. Další použití magie, když jsem s Mosenem navázala pouto. No a protože Zirk je Torstian, tak vycítí magii. Takže ho pro mě poslala královna, má teta, aby mě přivedl zpět do magického světa. V tom nemagickém by to bylo nebezpečné. No a protože podoba Strážce se objevuje společně s magií, tak když jsem se poprvé teleportovala, tak se mi takto změnily vlasy. Když jsem objevila, že dokáži přeměnit má zvířata na drahokamy, objevila se mi křídla. A když jsem použila hodně silnou magii na živel Flory, tak se mi změnily oči. Asi se ptáš, proč jedna polovina mého těla je jako andělská a druhá jako ďábelská? Protože já zobrazuji jing jang. To je japonský znak míru a rovnováhy. Ten se často zobrazuje jako dvě ryby, či draci. Občas i jako vlci. Černá a bílá. Soupeří proti sobě, ale zároveň bez sebe nedokáží žít. Jo a taky mi před chvílí královna řekla, že mám vidiny' Nyx chvíli mlčela aby zpracovala všechny ty informace a já se mezitím otočila zpět, takže jsme pomalu kroužili, společně s Mosenem i Firem, okolo paláce. Měli jsme tak krásný výhled na celou majestátní budovu i Surenijské město. Ve městě vládl pořádek. Hospodáři obhospodařovali pole, aby mohli zasít zrní a za třičtvrtě roku ho zase sklidit. Kováři kovali podkovy pro koně, aby mohli pomáhat hospodářům na poli. Ženy se staraly o děti a dobytek a prodávaly přebytečné výrobky. Jaro je období nového života. Je krásné to pozorovat a nemyslet na minulost. Vše co se stalo je již za námi a není třeba si to připomínat.
    Ukazovala jsem Nyx jednotlivé části paláce, aby se mi popřípadě neztratila. Takhle z ptačí perspektivy to bylo mnohem jednodušší. V tom jsem uviděla oranžovou záři v jedné části paláce. Byla to společenská jídelna ponořená v plamenech.
,co se to děje?!' vyjekla Nyx.
,nevím, hoří tam, podíváme se, jestli tam někdo není uvězněný a plameny uhasím' přitáhla jsem křídla blíže k tělu a už se střemhlav řítila na dvůr. Těsně nas zemí jsem roztáhla křídla, do kterých mi okažitě narazil vítr a já si mohla stoupnout na zem. Rychle jsem běžela do jídelny. Teleportování by mohlo být nebezpečné, protože nevím kam už plameny zasahují, takže jsem sprintovala spletitými chodbami.
Když jsem doběhla k chodbě vedoucí k jídelně, zastavila jsem se za rohem. Na chodbě se ozývalo řinčení mečů a brnění.
,Nyx, teď se zneviditelním. Snaž se se nepřimotat pod žádný meč'
Nyx kývla že rozumí a já zmizela. Vylezla jsem za roh a tak se mi naskytl pohled na bojující vojáky. Vojáci se znaky Surenie byli v přesile, protože na zemi už leželo několik těl v černém brnění. Rychle jsem se protáhla okolo bojujícího shluku a vběhla do jídelny. Pohled, který se mi naskytl nikdy nezapomenu. Na zemi ležela tetička...bez hlavy. Její tělo začaly pomalu olizovat plameny, které zabíraly polovinu místnosti. U vedlejší zdi tlačil černovlasý kluk mečem ke zdi bloňdáka. Oba čtrnáctiletí chlapci měli několik řezných ran. Všimla jsem si meče ležícího opodál.
,,ptám se naposledy, kde je Strážce?"zakřičel Chrizs a maličko přitlačil na meč, takže teď ze Zirkova ohryzku začal vytékat slabý krvavý pramínek.
,,ty zrádce!" Zasyčela jsem a už si v ruce připravila ohnivou kouli, připravená jí vrhnout Chrizsovi do ksichtu. Ten se vylekaně otočil a jeho meč dopadl s dřinknutím na zem. Chrizs v obraně zvedl ruce a zády se přitiskl ke zdi vedle svého dvojčete.
,,stále žasnu jak jsi mě nemohla prokouknout, jsi tak slepá!" zasyčel Chrizs skrze zatnuté zuby a koutky úst stáhl do vítězného úšklebku, ač věděl že proti mně nemá šanci. V levé ruce jsem stále udržovala ohnivou kouli vedle mé hlavy. V té pravé se mi však začal vytvářet jiný živel. Voda. Nemožné se stalo možným a já vyvolala dva protichůdné živly. Dlaň jsem měla směrem dolů, ale pak jsem obě ruce dala před svou hruď a začala vytvářet jednu velkou kouli z těch dvou živlů. Nedovolila jsem však vodě uhasit oheň nebo ohni vypařit vodu. Nedala jsem přednost zlu ani dobru. Zůstala jsem a vyvažovala síly uprostřed. Vytvořila jsem jing jang z ohně a vody. Postavila jsem se do bojové pozice a své ruce připravila k útoku. Kouli jsem nechala roztočit, aby letěla rychleji.
,tři...dva....jedna....teď!' kouli jsem vypálila tak rychle, že ani jeden z bratrů to nedokázal zaregistrovat. Během sekundy už narazila do Chrizsova hrudníku. Okamžitě se skácel k zemi. Mávnutím ruky jsem uhasila plameny, které se k nám celou dobu blížily. Pomalu jsem se vydala proti Chrizsovi, který začal bolestně křičet. Držel se za svůj hrudník a svíjel se na zemi v bolestech. Došla jsem k němu, převrátila ho na záda přišlápla mu hruď k zemi. Sebrala jsem meč a jeho špičku přiložila na Chrizsův krk. Okamžitě se přestal hýbat. Jen sýpal a rychle dýchal. Bolest a strach.
,,nejradši bych tě zabila. Všechno to pronásledování, zkoumání a věznění...ale neudělám to. I přes to všechno jsem si zachovala lidskost. Nechám tě žít, avšak tvůj život bude dlouhý a plný bolesti, strachu a utrpení. Nechám tě mučit, hladovět a mrznout. Budeš si přát jediné...smrt" zlobu, nenávist a chlad v mém hlase nešlo přeslechnout. V tom jsem v pravém rameni ucítila ostrou bolest. Někdo mě sekl mečem. Z rány mi okamžitě začala téct krev. Povstalec se zákeřně pousmál a vyrazil proti mně. Škoda, chtěla jsem ještě tomu zrádci ocejchovat ten jeho obličejík nebo hruď. Když se Povstalec rozmáchl mečem, sehla jsem se a rovnou popadla meč válející se na zemi. Měl černou rukojeť. Chrizsův meč. Snadno jsem si dokázala představit co se mezi bratry dělo než jsem přišla. Chtěla jsem uchopit meč do pravé ruky, jenže tou mi pulzovala ostrá bolest a nebyla schopná pohybu. Sykla jsem bolestí když jsem se pokusila pohnout ramenem. Rána byla opravdu hluboká. Odložila jsem meč zpět na zem a nohou vykryla Povstalcův meč mířící na má záda. Využila jsem chvíle, kdy překvapeně zavrávoral a vyšvihla se do stoje. Zřejmě nemá moc sílu v rukou a vzhledem k šrámům po celém těle už je dost vyřízený. Toho zvládnu lehko. Pěstí jsem odrazila další rozmach mečem a hned s ní zamířila k obličeji. Pěst našla svůj cíl a v okamžiku šlo zaslechnout křupnutí nosu. Voják opět zavrávoral dozadu. Toho jsem využila a vykopla nohu do vzduchu. Povstalce jsem trefila patou do břicha. Pousmála jsem se, když mu meč vypadl z rukou, předklonil se a chytil se za břicho.
,,ty jedna malá...!" zasyčel, ale to už jsem ho plochou stranou jeho vlastního meče udeřila do hlavy a on se skácel v mdlobách k zemi.
Otočila jsem se zpět na Chrizse. Toho Zirk omráčil.
,,díky, kdybys nepřišla, už bych byl mrtvý" usmál se na mě. Úsměv jsem mu oplatila.
,,už je konec?" zeptala jsem se a rozhlédla se po ohořelé jídelně. Některé židle a stoly padly v popel, některé stály ale byly ohořelé. Tetino tělo bylo také ohořelé. Hlava stejně tak. Neměla jsem s ní moc velký vztah, ale stejně jsem přišla o člověka, jenž mi byl nejblíže. Po tváři mi stekla slza. Ale teď nebyl čas.
,,Nyx?" zvolala jsem. Můj hlas se proměnil v ozvěnu. Řinčení mečů a brnění se už neozývalo. Kdo vyhrál?
,Len? Jsi v pořádku?' ozvala se malá dračice a to už jsem na pravém rameni ucítila tlak. Sykla jsem, když se ostré drobné drápky dotkly rány na rameni.
,oh promiň' řekla spěšně a přelétla na druhé rameno. Pohladila jsem jí na boku pod křídlem a ona zavrněla.
,,pár škrábanců mám, ale tady jsme vyhráli. Zneškodnili jsme jejich vůdce. Nevíš jak to vypadá na chodbách? A kdy ses naučila létat?" Odpověděla jsem jí na předchozí otázku a sama se jí zeptala.
,ti černí prohráli. To je dobře?'
,,ano, ti černí jsou Povstalci. Ti, co se mě snažili zabít" usmála jsem se.
,,asi si nikdy nezvyknu na to, že si povídáš s Lazirským Orionem, drakem, jenž je postrach všech, i těch největších draků už z dob válek" řekl pobaveně Zirk. To však dělat neměl, protože Nyx vzlétla a oblétla jeho hlavu. Při tom ho ocáskem švihla přes tvář.
,,jaauu, za co to bylo??"vyjekl.
,,Nyx je hodná dračice. Nikdo nemá právo jí pomlouvat!" Zasmála jsem se.
,,jsem rád že už máš zase dobrou náladu" usmál se Zirk.

Ahoooj! Doufám že jste si dnešní kapitolu užili! Má přesně 3000 slov!! 🥳🤗Přemýšlím nad několika možnostmi, jak psát dál;
1) po tomhle bych už napsala jen kapitolu, co se dělo dál o několik měsíců až let později (epilog) a tenhle příběh ukončila. Pak bych napsala knihu- volné pokračování, kde by byla hlavní postava někdo, kdo se tu v průběhu objevil
2)psala bych ještě dál, tenhle incident bych ještě trochu zamotala a až bych tu měla nějakých 40/50 kapitol, ukončila bych to. Pak bych začala s novým jiným příběhem?
3) příští kapitola, možná až popříští by sice byla o několik měsíců později, ale příběh bude stále pokračovat (vymyslím novou zápletku) já osobně bych chtěla ještě někoho zabít, těch postav se mi nahromadilo moc 😂 joo já vím, jsem morbidní😹ale pls nezabte mě🙏

😊 pište jak to chcete, popř. vaše nápady jak to udělat
    Ale tuhle kapitolu máte ode mně jako dárek, takže vám přeji krásné, veselé Vánoce, hodně dárků, užívejte si prázdniny s rodinou, atd. Dnes je Štědrý den.
 
Mějte se, vaše Stormina Starina Karmina✌️

P.S. Krásné vánoční svátky💖🎄😊✌️