The Queen of Surenia✔️

XXIII.

Nejděsivější však byly oči. Pravé oko bylo pronikavě zlaté, levé šedé jako bouře. Při pohledu do nich mi páteří projela zimnice.
,,zavři pusu ať ti do ní nevletí moucha" řekla po chvíli a trpce se pousmála.
,,j-já jsem Alex, Surenijský voják" řekl jsem, nervózně se ošil a podal jsem jí ruku. Chvíli váhala, ale nakonec ji přijala.
,,Len, Strážkyně, nástupkyně trůnu. Poslední měsíc mám v plánu jediné- vrátit se domů. Pomůžeš mi?" řekla na rovinu.
,,i já mám poslední měsíc jen jeden úkol, najít Strážkyni a dovézt ji do paláce" řekl jsem a zářivě jsem se usmál. Byl jsem šťastný. Generál bude šťastný. Já jako jediný zvládl rozkaz generála.

Len
Začal se usmívat jako sluníčko.
,,přespíme a ráno vyrazíme?" zeptala jsem se. Alex přikývl.
***
Už půl dne jsme klusali na bělouších. V noci se mi zdál opět ten sen o dvou bojujících dracích. Báseň opět stejná. Slova dívky, Temnota ťe svádí, dobro tě vždy chrání. Mi stále zněla v hlavě. Moje třísla dávno odumřela.

Alex říkal, že bychom tam k večeru měli být. Tiše jsem doufala, že tam budeme dříve.
,,a...co jsi vlastně ten měsíc dělala?" prolomil náhle Alex ticho.
,,no, řekněme, prvních pár dnů zkoumali mojí krev a pak..." vzpomínka na mrtvá těla a bolestný křik, způsobený mnou, byla jako dýka, s níž někdo pomalu otáčí v mé mysli a srdci zároveň. V tu chvíli jsem se chovala jako zrůda. Ani špetka citu.
,,neměla jsem na výběr" sklopila jsem pohled.
,,co?" Zeptal se Alex nechápavě
,,sto čtyřicet čtyři. Zabila jsem sto čtyřicet čtyři lidí, zničila jsem sto čtyřicet čtyři rodin" z oka mi stekla slza. Nesetřela jsem ji, aby Alex neviděl že brečím. Dál jsem hleděla pod koňská kopyta na prašnou cestu ubíhajíc pod námi jako říčka.
,,wow, to máš nepřátel na účtě víc, než většina vojáků" zíral na mě s údivem.
,,a co ten zbytek, co jsi dělala?" pokračoval.
,,hledala cestu domů" řekla jsem tiše a dál jezdila pohledem po zemi. Alex mě znervózňoval. Jeho hnědé oči, vlasy a jemný hlas...v mysli mi opět ustanula vzpomínka na skelné pohledy mrtvých Povstalců.
***
Po zbytek cesty jsme mlčeli. Dojeli jsme při západu slunce do mně již známého města Surenie, pyšnící se velkým palácem, který mně byl domovem. A stále je. Projížděli jsme mezi domy, odvážila jsem se sundat si kapuci, takže nám lidé mávali, jásali a doprovodili nás až k bráně hradu, kde na mě již čekal Zirk, Chrizs a tetička. Před bránou jsem sesedla z koně. Když jsem stála opět na pevné zemi, všimla jsem si malé holčičky, držíc v malých dlaních malý jantarový kamínek. Pozvedla ho vzhůru. Malá holčička mi nabízela dar a já ho přijala, uchopila jsem malý kamínek do dlaně. Dřepla jsem si a pohladila malou holčičku po dlouhých černých vláskách. Pohlédla jsem jí do šedých očí.
,,díky maličká, jsi silná a čestná dívka, jakpak se jmenuješ?" usmála jsem se na ni.
,,Kirra" řekla slabým ustrašeným hláskem. Postavila jsem se, zatímco se otočila a zmizela v davu jásajících lidí, který Surenijští vojáci udržovali v bezpečné vzdálenosti ode mně. Vešla jsem do brány. Zirk, Chrizs a tetička se mi okamžitě vrhli okolo krku. Objetí jsem jim opětovala. Byla jsem šťastná. Když mě pustili, rozhlédla jsem se po Alexovi, ale už jsem ho nenašla. Zirk mi podal mé dva amulety, Mosena a Fira.
,,vzal jsem je, když jsi omdlela" pohlédl mi do očí. O sekundu později už na mě všichni tři vyjeveně zírali.
,,co je?"zeptala jsem se jich
,,tvé oči..." zašeptal Zirk.
***
,,takže...neměla jsi v poslední době nějaké zvláštní sny?" zeptala se mě královna. Právě jsem s královnou seděla v nejvyšší místnosti věže Surenijského paláce. Kvůli těm očím si se mnou musela takhle v soukromí popovídat.
,,no...asi...ano" řekla jsem zamyšeně.
,,povídej"vyzvala mě.
,,první...tam byla nějaká žena, byla špinavá a hubená, utíkala lesem. Něco mi našeptávalo, že to kdysi byla královna, vládnoucí s králem, že je v nebezpečí ale hlavně že její dcera v bezpečí je. A pak ta básnička. Zpíval jí děsivý dívčí hlas"
,,básnička? Jaká básnička?" zeptala se královna mírně vyplašeně. Tak jsem jí jí odříkala.
,,Jen volnost chceš,
Jít dál ale nemůžeš.
Strážce, princezna, velká moc,
Nikdo nechce temnou noc
Vládcem se máš stát,
Ty však nechceš vstát.
Jen volnost chceš
Dovolit si ji nemůžeš.
Temnota tě svádí,
Dobro tě vždy chrání.
Tvoje schopnosti jsou velké,
Někdy jsou však mělké.
Každý by je chtěl,
Avšak kdyby je měl,
Zase by je nechtěl.
Jen volnost chceš,
Tak postav se,
Ať ji dostaneš.
Jen volnost chceš" překvapilo mě že jí umím takhle nazpaměť. Královna se na mě vyděšeně dívala.
,,co je?" zeptala jsem se jí.
,,tuhle báseň ti napsala tvá matka...avšak nikdy neměla možnost ti jí zpívat. Jak ta žena vypadala?"
,,hmm..hnědé kaštanové vlasy, roztrhané oblečení, hubená a špinavá. Vlasy měla podobné jako já kdysi"
,,Len, to byla tvá matka! Vypadla přesně jako ty, když tě Zirk přivedl. Nechápu to...jedině že by..."
,,že by co?"naklonila jsem hlavu na stranu.
,,že by jsi měla vidiny...jaký byl ten další?" její slova mě zaskočila.
,,byli tam dva draci, černý a bílý. Chtěla jsem se dotknout toho černého, ale bílý mu v tom zabránil. Pak se začali rvát, málem se zabili, ale jejich síly byly vyrovnané. Pak jsem zase slyšela tu báseň"
,,tak už máme důvod tvého vzhledu. Len, slib mi, že se toho černého draka nedotkneš! A ani toho bílého. Království musí zůstat v rovnováze. Jistě znáš znak Jing Jang. Slib mi, že se nenecháš vtáhnout zlem ani dobrem, prosím" chytila mě za ruce a přitom mi hleděla upřeně do očí. O chvíli později však zrak sklopila.
,,mám pro tebe jednu zprávu. Asi jí těžko poneseš, ale prosímtě, buď zodpovědná a přijmi to..."mlčela jsem a dávala jí prostor k mluvení.
,,až dosáhneš čtrnáctého roku, což je za půl roku, nastoupíš na trůn" řekla a dál uhýbala pohledem. Pustila jsem její ruce a položila si je do klína. Nereagovala jsem. Tisíce myšlenek se na mě hrnuly jako velká lavina. Vlastně jsem to čekala, ale stejně pomyšlení, že mi na záda padne celá obrovská země, zatímco se mě snaží zabít bylo nepříjemné.

Yop, další kapitola! Tak konečně už bude název knihy sedět k příběhu a Len se stane královnou Surenie😀

Mějte se, vaše Stormina Starina Karmina✌️