The Queen of Surenia✔️

XX.

    Zapomněla jsem dýchat. Mé tělo obepnul strach. Vojáci v černém brnění pomalu stahovali kruh okolo nás do čím dál tím menšího kroužku. Ti dva se k nim připojili. Draci se také přibližovali. Byli taková druhá linie. V našich očích se odrážel strach. Stoupli jsme si zády k sobě. Pak mě napadl ten nejšílenější nápad, jaký mě kdy napadnout mohl. Dřepla jsem si a zavřela oči. Opřela jsem se o ruce. Dlaně jsem položila na chladnou zem pokrytou jehličím, suchými listy a mechem. Soustředila jsem se na kořeny stormů, co pod zemí tvořily jednu velkou síť. Dala jsem do nich sílu a ty nejbližší donutila k pohybu. Několik kořenů se dralo vzhůru. O několik momentů už obmotávaly nohy vojáků, co okolo nás tvořili kruh. Vojáci se snažili vyprostit z bot. Silou jsem jim je drtila, zároveň však nutila další kořeny do pohybu. Začalo mi hučet v uších. Zaměřila jsem se na ostatní vojáky a draky. Do spánků se mi zabodla ostrá bolest a držela se jako klíště. Bylo mi líto draků, co vylekaně zařvalo. Samozřejmě jsem nikomu neubližovala, až na vojáky v "první linii". Těm jsem doslova drtila nohy. Nepříjemná bolest smíšená s únavou se mi rozlila po páteři a z ní do celého těla. Zatnula jsem zuby, napnula všechny svaly v těle a bolest ignorovala. Ze všechn stran se začínaly ozývat nepříjemné zvuky.
Křup.
Křup.
Bolestivý řev vojáků jsem téměř přes bolest a hukot nevnímala.
Křup.
Křup.
Křup.
Křup.
Další zlomené kosti, další výkříky. Na krátkou chvíli jsem otevřela oči. Zemí od mých rukou proudily zářící žilky do země. To se mi však vidění začalo černě zamlžovat. Ještě víc jsem zatnula zuby a snažila se černou mlhu rozmrkat. Nedařilo se, ba naopak. Bolest, hukot a černota se ještě zvětšila. Pak se mi před očima zatmnělo úplně. Všechny mé svaly přestaly fungovat. Mé tělo se svalilo na zem.

Zirk
    Len si najednou dřepla a opřela se o ruce. Silná magie se okamžitě rozlila. Cítil jsem jí všude. Ze země, z kmenů, z větví. Na chvíli mě moc oslepila. Když se mi však vrátilo ostré vidění, vojsko stálo. Zastavilo se. Po jejich nohou se totiž plazily silné kořeny, které vyrůstaly ze země. Len použila Floru. V tom se začaly ozývat nepříjmné křupavé zvuky, doprovázené bolestným křikem vojáků. Draci také vyděšeně řvali. Ale jejich pařáty byly volné, jen ze země trčel snad milion slabých větviček. Vypadalo to, jako dřevěný trávník. Když jsem se podíval zpět na Len, v zemi od jejích rukou proudily zlatavé zářící žilky, které mizely někde v hlubinách Země. Viděl jsem však, jak se třese. Každý sval na jejím těle byl napnutý. Na zem začaly dopadávat kapky studeného potu. Věděl jsem, že to už dlouho nevydrží. Při tolika magie pravděpodobně projde opět změnou.
    Stalo se přesně to, co jsem očekával. Všechny kořeny se najednou zastavily. Žilky se stáhly do Leniných rukou a ona se svalila na zem. Omdlela. Rychle jsem se k ní sklonil, sedl si a její hlavu opřel do klína. Po chvilce mě však něčí ruce zvedly a ty mé mi někdo svázal za zády. Pak jsem na týlu ucítil tupou bolest a já se taktéž ponořil do mdlob.

Len
Její boty se bořily do měkké půdy. Za podrážkami odlétalo jehličí a kousky mechu. Kapky chladného deště dopadaly na bledou kůži a špinavé, roztrhané oblečení máčely, dokud se nelepilo na její vyzáblé tělo stejně jako zacuchané, kdysi krásné vlasy. Energie jí mizela stejně rychle jako naděje. Cítila se, jako by na ní zdejší stromy padaly, aby jí znepříjemnily útěk. Ale nezastavovala. Naopak, poháněná strachem běžela dál. Strach, krev, bolest, smrt. Tohle cítila.
Kdysi jako královna vládla po boku silného krále. Krále, jenž jí byl ochráncem, podporou a hlavně milovaným. Teď jí i jemu šlo o život. Jediné, co jí teď naplňovalo bylo to, že jejich dcera žije a žít bude. Ukryla jí. Je prozatím v bezpečí. Narozdíl od jejích rodičů.

Jen volnost chceš,
Jít dál ale nemůžeš.

Strážce, princezna, velká moc,
Nikdo nechce temnou noc

Vládcem se máš stát,
Ty však nechceš vstát.

Jen volnost chceš
Dovolit si ji nemůžeš.

Temnota tě svádí,
Dobro tě vždy chrání.

Tvoje schopnosti jsou velké,
Někdy jsou však mělké.

Každý by je chtěl,
Avšak kdyby je měl,
Zase by je nechtěl.

Jen volnost chceš,
Tak postav se,
Ať ji dostaneš.
Jen volnost chceš.

Otevřela jsem oči a prudkým pohybem se posadila. Hlásek jakési mladé dívky mi stále zněl v hlavě. Z tohoto snu jsem již dřívě měla pár kousků, až teď však byl takto...celkový.
   Ruce jsem měla svázané za zády. Rozhlédla jsem se. Bylo šero.
Tři stěny potřísněné krví.
Jedna podlaha a jeden strop.
Jedna mřížová stěna.
Na mém těle chyběla kápě. Teď jsem si připadala jako nahá, ač jsem měla na sobě silné triko s dlouhým rukávem a džíny. Naprotí mojí cele byla další. Pak jsem uslyšela kroky. Byli to dva lidé. O něčem hovořili. Lehla jsem si zpět a zavřela oči. Poslouchala jsem.
,,pane, měli bychom jí zabít hned! Neviděl jste snad, co udělala našim šestnácti vojákům? Úplně jim rozdrtila chodidla pomocí koření!" ozval se hlas muže. Mohla jsem typovat tak na třicet let.
,,samozřejmě že viděl, právě proto jsem jí chtěl živou. Chci její magické krve využít" druhý hlas byl o něco starší a chraplavý.
,Povstalci' pomyslela jsem si z nechutí. Chtějí mě nejdřív využít a pak zabít. Jak krásný to osud.
,,no nic, začneme. Hmm zkusíme nejdřív ruku" vylekaně jsem sebou trhla při těch hrubých slovech.
,,a hele! Ona už je mrcha vzhůru!" zavrčel starší muž. O chvíli později už mě táhli chodbou plnou takových cel. Snažila jsem se vyvolat oheň a spálit pouta, ale nedařilo se mi živel vyvolat. Měla jsem kompletně blokované schopnosti. To se mi potvrdilo, když jsme zahnuli do jedné chodby, kde však místo cel bylo několik bílých dveří. Na konci chodby totiž stál přístroj...rušiš magie. Byla to taková železná koule, z níž trčely různé díly, drátky a hadičky. O rušiči magie jsem se již učila.
    Muži mě dotáhli k posledním dveřím na chodbě v levo. Místnost za nimi mě vyděsila. Byl tam operační stůl a mnoho nářadí zašpiněného krví. Od maličkých skalpelů po vcelku velké pilky. U toho všeho stál muž v bílém plášti, roušce a čapce. Jeho plášť byl potřísněn již dávno zaschlou krví, pstatně jako vše tady. Mé hrdlo svíral strach, nedokázala jsem se nadechnout. Srdce bušilo divoce. Nikdy jsem se tak nebála, jako teď. Připadala jsem si jako malé štěně se staženým ocasem, nad kterým se právě sklání jeho pán s napřaženou rukou, připravenou štěně uhodit, né-li zabít.

Joo dvě kapitoly za den😁to máte tak, když si užíváte posledních pár takových těch "volnějších" dní, protože víte, že už je 3. Adventní neděle a vy stále nemáte dárky pro vaše blízké!! Jo!

Tak zase někdy, mějte se, vaše Storma✌️