The Queen of Surenia✔️

IV.

    Oběd vedle toho kluka jsem přežila. Sice do mě neustále strkal, ale nevšímal si mě. Takže jdu domů a hned jak si odložím tašku, vyrazím do lesa.

,,ahoj tati, jdu se projít, do lesa, přijdu někdy pozdě odpoledne"

,,ahoj, dobře. Dávej na sebe pozor!"

,,jojo". S tímto slovem jsem zmizela ve dveřích. S sebou jsem si vzala jen klíče, piknikovou deku a rohlík, protože oběd byl jako každý den hnus.

***

    Došla jsem do lesa, protáhla se křovím a rozhlédla se po paloučku. Travnatý koberec posetý jemnými kvítky se lesknul pod hřejivými prsty slunce. Letní větřík tu a tam pročísl příjemným neviditelným hřebenem lístky na korunách klenutých stromů, jejichž větve, jako by se snažily dosáhnout až na samotné slunce. Je tu krásná, člověkem nepoškozená příroda. Lehla jsem si do trávy pod větve velkého buku. Nejlepší na tom je, že všechny větve, které tu jsou, patří stromům, co rostou až za keři. Na paloučku žádný není.

*po několika letech. Liv je v 8. třídě resp. Jí je 13 let. Stále introvertka*

    Z myšlenek mě vytrhlo tiché šustění. Pomalu se přibližovalo. Polilo mě horko. Ne, o tomto místě někdo ví, sakra, co teď. A musí sem jít zrovna když tu jsem já? Rychle jsem se zvedla. Kdybych měla víc času, sbalila bych deku a zalezla někam do rohu do křoví, ale na to teď nebyl čas. Pohled jsem měla upřený k "tajnému vchodu". Postava vyšla z křoví. Ale nebyl to člověk, nýbrž krásný jelen s velkými parohy. Takové majestátní zvíře jsem v životě neviděla. Na slunci jeho medově hnědá srst téměř zářila. Jelen se podíval mým směrem. Ani jsem se nepohla. Věděla jsem, že takto velké zvíře by u mě mohlo být během tří sekund a jeho parohy jsou nebezpečná zbraň. Připravená zabíjet. I přes to nebezpečí mi zvíře vyrazilo dech. Rozešel se ke mě. Viděla jsem jak se svaly na jeho těle pohybují. Paprsky slunce si hrály s jelení srstí, jako by to bylo to nejjemnější hedvábí. Majestátní jelen se ke mě přibližoval. Nenápadně jsem stiskla lem trička, když se zastavil asi metr přede mnou. Jeho hnědé oči se na mne dívaly. Od rozvětvených parohů na trávu dopadal složitý stín. V tu chvíli jsem si připadala jako malá, bezvýznamná ošklivá tečka uprostřed krásného vesmíru, jehož Bůh na mne právě shlíží. Ač se můj rozum bránil, srdce rozhodlo. Moje ruka pomalu pustila lem trička a napražená začala stoupat pomalu vzhůru. Zastavila se až když byla vodorovně natažená. Prsty se nacházely asi pět centimetrů před jelenovým čumákem. V tu chvíli jsem nepřemýšlela nad tím, jak to, že je to divoké zvíře tak klidné, krotké, ale nad tím, jak je ten okažik krásný a i když to je nejspíš jen sen, musím si zapamatovat každý detail. Náhle se jelenova hlava pohla směrem dopředu a moje dlaň dopadla na jeho čelo. V ten okamžik mnou projela silná vlna něčeho, mě neznámého pocitu. Byl příjemný, zvláštní a zároveň tajuplný a děsivý. Hlavou mi projela krátká myšlenka. Bylo to jedno slovo. Mosen. Jelen sebou trhl. Odvrátil ode mě pohled a zahleděl se někam doprava. Nevím co tam viděl, každopádně se několika ladnými skoky dostal k vysokému křoví, ve kterém zmizel

***
    Boty se mi bořily do měkkého mechu a hlíny. Za nimi odletovalo jehličí. Když ten jelen zmizel, slunce už zapadalo. Rozhodně nestojím o problém, že jsem přišla domů pozdě.

***

,,kde jsi byla?" zeptala se mě mamka.
,,v lese na té mýtině, odpočívala jsem a ztratila pojem o čase, promiň. Příště si dám pozor" omluvila jsem se. Rodiče věděli že je v lese palouk na který chodím. Naštěstí mi však věřili natolik, aby mi nechali palouček soukromý. Rychle jsem si připravila učení a vzhledem k času jsem šla spát.

***
Jemný vánek mi foukal do obličeje. Občas na mě dopadl paprsek letního slunce. Je příjemný den a je ještě příjemnější v tichém lese. Cestou jsem občas zaslechla majitele volající na své psy, kteří využili krásného dne k venčení svých miláčků. Já však věděla, že ještě krásnější den je ten můj, strávený na mýtince. Ale nepřišla jsem sem za účelem odpočinku, budu tu čekat na toho jelena. Něco mi totiž došlo. Ten jelen se jmenuje Mosen.
*po chvíli čekání*
    Ozvalo se zašustění. Už je tu. Postavila jsem se a vyhlížela jsem tu medově hnědou srst, hluboké oči a velké parohy. Ale Mosen se neobjevil...stál tam nějaký kluk. Asi mého věku. Paprsky slunce okamžitě protkaly jeho téměř blond vlasy, které v tomhle světle vypadaly jako bílé. Měl na sobě mikinu se vzorem hvězd ve vesmíru a tmavé džíny. Díval se na mě modrošedýma očima. Začala jsem pomalu nenápadně couvat. Ano, zvířete co mě může klidně nabrat na parohy se nebojím, ale kluka ano.

,,Ehm...ahoj"řekl kluk a usmál se na mne.

,,co tu chceš?" zastavím se a popuzeně na něj pohlédnu.

,,no...musím si s tebou promluvit"

,,css a o čem asi? Vůbec mě neznáš a ani já tebe, tak odprejskni! Já tu byla první!"

,,no vlastně tě trochu znám, Len"

,,hmm smůla ani nevíš jak se jmenuju"

,,vím, ale správně se nejmenuješ Olivie, ale Lena" řekl mi ten kluk a já nevěděla jestli se bát, nebo se smát. Zase jsem si přála být neviditelná. Nemám ráda rozhovory, ještě k tomu když jsou takhle...divné? ,,ne, prosím nemiz!" křikl na mě a já jen naklonila hlavu na stranu. Ten kluk se zbláznil.

,,co to meleš? Vždyť tu celou dobu stojím"

,,ach...tak se podívej na svoje ruce" znovu se na mě potutleně usmál s rukama v kapsách mikiny.