The Queen of Surenia✔️

XXXII.

Ani nevím, jak jsem mohla být nevděčná za to, co se dělo v mém snu. Obyčejný život, realita mě drásala na cucky. Už jsou to dva dni od toho snu a mě to přijde jako dva roky utrpení. Stále tomu nemohu uvěřit. Byla jsem oba dva dny odpoledne na lesní mýtince, ale Mosen ani Zirk se tam neobjevil. Jsem jako tělo bez duše. Prázdná skořápka, jejíž šťávu někdo nemilosrdně vycucnul před dvěma dny. Barva mého obličeje byla přirovnatelná k bílé stěně našeho domu. Nemám vůbec chuť k životu. Chodím do školy a dělám všechny povinnosti jen rutinně. Tak, jak jsem na to byla zvyklá. Automaticky. Nelámám si hlavu nad tím, jestli píšeme test, nebo ne. Prostě napíšu to, co vím a hotovo.
    Rodiče se se mnou dnes chystají jít k doktoru. Obávám se však, že mi nepomůže. Mě už není pomoci. Zhroutila jsem se ze snu. Jsem šílená a pomatenec. Jen z jednoho výtvoru mé fantazie. I tak stále po očku sleduji jakýkoli náznak magie.
***
,,...raději jí hospitalizujeme, než budou výsledky testů" doktor a sestřička už dobrých patnáct minut o něčem hovoří s rodiči. Nevnímám je, jsem myšlenkami jinde. V Surenii. Ve výtvoru mé hlavy. Přemýšlela jsem, kde k tomu názvu přišla a přemýšlela nad knihami, kde jsem tento název nejspíše zaslechla.
,,Liv, zůstaneš pár dní tady v nemocnici, ano? Musí se počkat na testy. Budeme za tebou chodit a stejně to bude jen pár dnů" mamka náhle dřepěla před židlí, na níž sedím, hladila mě po vlasech a vřele se na mě usmívala.
,,jo, já to přežiju" řekla jsem jí neúčastně.
,,dobře, jsi moje holka šikovná. Sestřička se o tebe postará, my ti ještě přivezeme nějaké věci. Měj se" usmála se, obejmula mě a dala mi pusu na čelo. To samé udělal táta. Úsměvy jsem jim oplatila. Pak už oba zmizeli ve dveřích a mě ta blondýnka celá v bílém táhla nemocniční chodbou. Nevadilo mi to.
O chvíli později už jsem ležela v nemocničním pokoji. Byly tu tři postele, jeden menší stolek, televize na stěně a vedle mé postele okno. Byl z něj výhled na jakýsi park a když jsem si lehla, tak hlavně nebe. Byla jsem ráda, že jsem u zdi s oknem. Vzpomínala jsem, jak jsem při dlouhých chvílích pozorovala cvičící vojáky z balkonu s Firem. Tolik mi všichni chybí.
Z oka mi stekla studená slaná kapka. Rychle jsem jí setřela a lehla si na záda. V tom někdo zaklepal a dovnitř vešla sestřička vedoucí blonďatou dívku.
,,Olivie, budeš na pokoji tady s Mellisou, tak se zkamaraďte, ať se nebudíte" usmála se sestřička, zatímco dovedla dívku k vedlejší posteli a já se posadila. Rozhodně jsem nebyla ráda. Doufala jsem v klid. Tak se modlím, aby dívka nebyla otravná.
    Jakmile si Mellisa lehla, sestřička odešla. Zase jsem si lehla, ale tentokrát na bok čelem ke zdi. Zajímalo mě, kdy mi rodiče přivezou věci. Ticho však náhle prořízl dívčin hlas.
,,ahoj, já jsem Mellisa, ale říkej mi Mel" rychle jsem se otočila a posadila. Mel ke mně natáhla ruku.
,,ehm...ahoj, Le-tedy Olivile, zkráceně Liv" donutila jsem se alespoň ke křečovitému úsměvu a Mellisinu ruku přijala.
,,proč tu jseš?" zeptala se. Já pokrčila rameny a řekla
,,vlastně ani nevím. Musím tu čekat na výsledky testů krve. A ty?"
,,zánět ledvin" nepřítomně jsem přikývla že rozumím. Na prvním stupni jsem se tu také ocitla se zánětem ledvin. Byla to hrozná bolest. Jako by vám někdo neustále mlátil zevnitř do boků. Pak následovala asi týdenní hospitalizace v nemocnici na kapačkách a několik dní doma. Nehledě na to, že v nemocnici mi ani nepovolili jídlo, kdybych náhodou musela pod kudlu. A celou dobu do sebe lít ten hnusný čaj a brát nechutný léky s brusinkami. Fuj.
,,tak tady ti vezeme ty věci" ve dveřích se náhle objevili rodiče a mířili s batohem v ruce ke mě
,,dobrý den" pozdravila Mel.
,,ahoj" usmáli se na ní rodiče, to už dorazili k mému lůžku a začali vytahovat věci z batohu a uklízet je do skříňky vedle lůžka. Přemýšlela jsem nad dvouma věcma. Zaprvé, jak se to tam vše vešlo? A zadruhé, vzali mi alespoň mobil? Nebo tu mohu celou jedině skládat a zase rozkládat oblečení? Viditelně jsem si oddechla, když vytáhla nabíječku a mobil.
,,děkuji" poděkovala jsem rodičům.
,,samozřejmost, tak se dojdi převléct do pyžama, tady máš potom župan až půjdeš na oběd, aby ti nebyla zima. Tak si ho přehoď tady takhle, ať ho máš po ruce. Ah, už bude končit návštěvní doba, musíme jít, tak papa, opatruj se" žasla jsem, co mamka dokáže namlít jedním dechem a kolik věcí dokáže probrat za jedinou minutu.
,,ahoj" rozloučila jsem se s odcházejícími rodiči. S unaveným oddechnutím jsem vzala mobil a pohodlně se opřela o polštář. Zjistila jsem, že je tu WiFi bez hesla pro pacienty. Po chvíli však ticho zase přerušila Mel.
,,tvoje mamka toho umí teda nepovídat" pousmála se.
,,říkala jsem si to samé" pobaveně jsem si odfrkla a řekla si, že když už začala s rozhovorem dvakrát, tak si s ní budu povídat.
***
Bavily jsme asi do devíti večer, dokud nám sestřička neřekla, že máme jít spát. Já však neusnula. Nikdy jsem nerada usínala dříve než před půlnocí. Natož teď....Když Mel začala pravidelně oddychovat, zapnula jsem si mobil, snížila jas, vypnula zvuk a otevřela si Wattpad. Mou oblíbenou aplikaci. Měla jsem už pár upozornění, takže jsem četla až do půl druhé do rána, kdy mé oči už nemohly snést světlo z displeje, ač jsem si zapnula Night Shift. Mobil jsem s povzdechem vypnula a odložila na stoleček vedle lůžka. Pak jsem se posadila a dívala se z okna na hvězdy. Poznala jsem různá souhvězdí. Vždy jsem s královským hvězdářem a Nyx pozorovala hvězdy celou noc z královských zahrad. Ale to byl jen sen. Jen iluze, které nesmím věřit.
***
,,určitě ti je dobře?" zeptala se Mel starostlivě. Už tu trčím tři dny. Celých pět dnů jsem pořádně nespala. Tak nevím co se diví. Ne. Ona neví, co se děje. Jak se cítím. Neví, že jsem na dně kvůli jednomu snu. A kdyby to věděla, myslela by si, že jsem blázen. Ale co když jsem? Nejspíše ano. Chtěla jsem jí opovědět že ano a ať se nestrachuje, jenže to do pokoje vešel doktor, moji rodiče a celý zástup sestřiček. Jejich výrazy mluvily za vše. Něco je špatně.
,,Liv, sbal si, jedeme domů" promluvil táta. Jejich obličeje byly...ubrečené?
,,co se děje?" zeptala jsem se. Rodiče jen sklopili hlavu.
,,to teď neřeš, sbal se" řekla mamka. Pak k mému lůžku přistoupil doktor. Byl vysoký a mladý, měl ostrou bradu a bílý doktorský plášť. Trochu mi naháněl hrůzu. Chytl mou ruku a podíval se mi do očí.
,,zbývá ti půl roku života" řekl a pohled sklopil. Se zmateným pohledem jsem očima přejela po všech lidech. Sestřičky byly ustarané, rodiče plakali, doktor se díval do země a Mel se na mě ztrápeně dívala. Dokud jsem nesklopila pohled a nezačala si balit věci.

Hoj👌vaše dojmy? Příběh začal nabírat jiný směr, co? Jak myslíte že Len...Liv ponese svůj krátící se život? Jak myslíte, že to celé dopadne?

Mějte se, vaše Stormina Starina Karmina✌️