The Queen of Surenia✔️

XXX.

Ze spánku mě vytrhlo zaklepání. Podle polohy slunce už je další den a ráno. Rychle jsem si oblékla co jsem měla u sebe, tudíž džíny, mou oblíbenou mikinu a tenisky. Došla jsem otevřít dveře, ve kterých stáli, překvapivě, Zirk a Alex.
,,promiň že rušíme, ale taky si chceme popovídat" řekl Zirk vážně když jsem si otrávně odfrkla a pustila je dál. Mé vlasy asi nevypadaly nejlíp, a asi ani noha, protože mě šíleně pálila a já pokulhávala, ale nechtěla jsem, aby to kluci viděli. Došli jsme do jídelny a sedli si ke stolu, kam mi služky ihned naservírovaly snídani. Hladově jsem se olízla když jsem spatřila mé oblíbené jídlo, ovesnou kaši s medem, chia semínky, malinami, jahodami a borůvkami.
,,tak co potřebujete?" zeptala jsem se mezi hlty snídaně.
,,jak je možné, že jste unikli?" zeptal se Zirk.
,,najednou jsme stáli před portálem. Taky nechápu, jak to Len stihla" Alex pokrčil rameny.
,,no...najednou se vše zastavilo. Vše zůstalo stát. Ani lísteček se nepohl. Tak jsem popadla Alexe a teleportovala nás před portál" řekla jsem na rovinu.
,,a sakra" zamumlal Zirk. Nechápavě jsem na něj pohlédla. Pak s vážným výrazem řekl.
,,Len, ty dokážeš manipulovat s časem!"
,,a to je špatně?" zeptala jsem se.
,,manipulace s časem je velice těžká a složitá. Samozřejmě, že je to dobrá vlastnost, ale každé dobro lze zneužít...tvůj otec Paul...jeho schopnost je manipulace s časem a...on toho zneužil a tím začala válka..."řekl Zirk bezmocně. Zamyšleně jsem na něj hleděla.
,,vím, co mám dělat a vím, co dělám. Můžete už prosím jít? Chci se nasnídat" řekla jsem otráveně a uvědomila si, že mám špatnou náladu, jako skoro každé ráno. Při téhle náladě, věřte mi, nebo ne, se všichni klidí stranou a dopřávají soukromí. Mé poznámky bývají jedovaté a často nepromyšlené...no, dá se říci že ráno nejdříve jednám a až potom myslím.
    Když jsem dojedla, vyšla jsem ze svého pokoje a služky šly ihned uklidit. Není jim divu, pracovat pro královskou Výsost musí být obrovská čest, tudíž i vysoký plat a...vysoký trest za neplnění povinností. Šla jsem do stájí, chtěla jsem provětrat Nyx.
***
Už hodinu zkouším elekinezi. Jo, záviděla jsem Alexovi. Jeho magie vypadala krásně. Tak tu sedím u vzdáleného jezera a velký kámen v jeho prostředku už hodinu schytává elektrické blesky. Tahle magie je velice užitečná. Bude se mi hodit. Pozvedla jsem dlaň, zavřela oči a představila si malou elektrickou kouli, jak to dělám s živly. Když jsem oči opět otevřela, nad dlaní mi zářila namodralá koule a okolo ní probíjely malé blesky. Vší silou jsem jí vrhla proti kameni. Koule se strefila přesně doprostřed kamene, kde již byla černá šmouha. V tom místě se nyní utvořila malá prasklinka. Začala jsem kámen bombardovat elektrickými koulemi. Měla jsem vztek. ,už mě nebaví tenhle život! O všem rozhodovat a zároveň se snažít přežít! Vždyť se nedá nikomu věřit! Chrizs...ten hlupák nepřežil ani první týden v mučírně. Ten zrádce, byl tak slabý! Nesnáším ho i když je mrtvý!' křičela jsem v myšlenkách. Cítila jsem pouze zlost. Dále jsem střílela koule energie, ač se kámen dávno rozpůlil.
,,NIIKOMU!!! Nikomu nevěřím! Chápeš?! Nikomu, všichni mě celou dobu jen obelhávají a zatajují mi i ty nejdůležitější informace, víš?!" pomalu jsem propadala záchvatu. Mé tělo se chvělo vztekem. Nyx mi říkala nějaká uklidňující slova, ale já nevnímala. Náhle jsem zaslechla jakýsi zvuk. V mžiku jsem stála na nohou a uviděla asi dvacet mužů. Měli různé zbraně a v rukou připravené různé živly. Byla jsem hodně rozzuřená. Stála jsem tam, ruce zaťaté v pěst, každý sval v těle napnutý. Najednou se okolo mě začal dělat jakýsi plášť. Probíjel energií a mé tělo zaplavilo příjemné teplo. Má magie mi dávala najevo, že tu je a je připravená. Bude bojovat. Celá jsem jiskřila a hořela. Toho muži nedbali a rozběhli se proti mě. I tak jsem se pro začátek rozhodla pro férový souboj a z pochvy pověšené na opasku jsem vytáhla meč. Byl středně dlouhý a lehký. Jo, měla jsem na sobě košili a kalhoty z divné látky, ale byly pohodlné, takže se v nich dobře sedělo na drakovi. No, do stehen vás pak neřezaly ostré šupiny.
Vrhla jsem se proti mužům s mečem připraveným k seku. Po několika rychlých krocích se už ostří mého meče střetlo s jiným. Muži se okolo mě sběhli a útočili na mě hlava nehlava, mě však chránil elektrický plášť. Užívala jsem si jak se marně snaží. Přitlačila jsem na meč. Muž, s nímž jsem se přela mírně zavrávoral. Toho jsem využila a naznačila útok doprava, ale meč jsem hned nasměrovala opačným směrem a zaútočila z leva. Meč našel svůj cíl a projel mužovým bokem. Ten se hned skácel s bolestným křikem k zemi. Už jsem se obracela k dalšímu muži, když jsem zahlédla jak se ke mě probíjejí Surenijští vojáci se Zirkem a Alexem v čele. Usmála jsem se a vrhla se na dalšího muže. Naše meče se střetli. Já však dostala nápad. Vpustila jsem do mého meče silný elektrický proud. Ten přešel na druhý meč a z něho do mužova těla. Ten svůj meč ihned upustil a začal se klepat jako někdo, s epileptickým záchvatem. Obrátila jsem se na dalšího. Ten na mě posílal lávové koule.
,,takže láva?" zeptala jsem se s pobaveným úsměvem a hodila po něm vodní kouli. Mužova kůže začala černat a on začal šíleně křičet. Láva a voda jsou přeci protiživly. Voda schladí oheň a lávu. Oheň však dokáže vodu odpařit a tím člověka ovládající vodu ošklivě popálit. Já jsem však proti tomuhle imunní, protože ovládám všechny živly. Po dalším muži jsem sekla mečem. Strefila jsem se přesně do krku. Můj meč je tak ostrý, že prošel, aniž by se zasekl o páteř. Sťatá hlava dopadla asi metr od těla Byl to hrozný pohled, který nikomu nedoporučuji, proto jsem se odvrátila k dalším. Už mě to přestávalo bavit a mé nervy se z toho všeho začaly zpřetrhávat.
***
,,odkud se sakra berou?!" křičela jsem na mé vojáky, kteří se ke mě stále nedostali. Mužů bylo moc. Začínala jsem být rozzuřená. Pak jsem se přikrčila, zavřela oči. Z mysli vytěsnila naprosto vše a soustředila se jen na svou zlost, magii a dech. Vzpomínala jsem na tréninky magické meditace. Pomalu jsem začala vstřebávat zvuky z mého okolí. Pak z dálky. Zaslechla jsem Alexův naléhavý hlas. Pak jsem začala vnímat povrch o který jsem se opírala jednou dlaní. Druhou dlaň jsem měla svisle před obličejem. Začala jsem vnímat magii, jež mě olplývala. Oblečení, jež jsem měla na sobě. Otevřela jsem oči. Už jsem však neviděla normální barevný svět, ale vše bylo černé. Jediné, co jsem viděla, byly modré proudy a aury magie. Všude, okolo mě. Svůj plášť, své tělo, živelné koule, jež se rozbíjely o mou magii, obrys mužů. Každý měl ve své auře alespoň trochu magie. A já ji začala vstřebávat do sebe. Nabalovala jsem ji na sebe a přitom vnímala vše, co se okolo dělo. Muži na mě nepřestali útočit meči, ale živelných koulí bylo méně a méně, stejně tak magické aury všech můžu ochabovaly. Vše jsem to pozorovala. Mým lidem jsem však magii nebrala. Když už jsem okolo sebe měla velké množství magie, postavila jsem se. Ale stála jsem zkrouceně. Byla jsem v předklonu, mé ruce jsem měla ovinuté okolo těla, stejně tak křídla. Musela jsem všechnu cizí magii unést, udržet. Počítala jsem.
Jedna...
Dva...
Tři
Roztáhla jsem křídla a ruce, vypjala hrudník a bolestně zařvala. Vypustila jsem všechnu cizí magii do všech stran. Zatmnělo se mi před očima a mé tělo bezvládně dopadlo na zem. Upadla jsem do mdlob...