The Queen of Surenia✔️

XXI.

Musela jsem na "sále" omdlít, protože když jsem opět přišla k sobě, tak mě muži táhli chodbou. Oči jsem však měla stále zavřené. Sykla jsem bolestí když jsem se pokusila pohnout levou rukou, která mě bodavě bolela.
,,Len?!" uslyšela jsem najednou Zirkův hlas. Otevřela jsem oči, ale viděla jsem jen rozmazanou chodbu plnou mříží, které se okolo mě pohybovaly, jak mě někdo táhl za lem trika po zemi. Muselo se mi to jen zdát. Pak mi však víčka opět spadla. Chyběla mi veškterá energie.
***
Zdi místnosti byly v nedohlednu. Tma mě opklopovla ze všech stran. Najednou se na levé straně ode mně objevil černý drak. Byl hezký, líbil se mi. Ale nebyl jediný, kdo se v místnosti z ničeho nic objevil. Na pravo se vztyčil velký bílý drak. Vycenil na černého zuby, když se ke mně sklonil a pohlédl na mě krásnýma očima. Chtěla jsem se ho dotknout, ale když jsem se přiblížila, přede mnou se objevilo něco bílého. Byl to konec ocasu bílého draka. Blána měla typický tvar. Černý i bílý drak zavrčeli a po o tomhle hrozivém zvuku se do sebe dva draci pustili. Nejprve jsem myslela že se budou než škádlit, ale když se bílý černému zakousl jedním tesákem do křídla, v němž mu udělal díru, pochopila jsem, že tu jde o život.
***
Lítý boj dvou draků už se chýlil ke konci. Jejich zrychlený vysílený dech byl slyšet dobře. Celou dobu mi, když jsem nevnímala krev připomínali jeden japonský znak míru Jing Jang. Až na to, že tihle moc jako mírové znamení nevypadali. Krev pokrývala temnou podlahu a tvořila na ní rudé šmouhy, stejné, jako na dračích tělech, z jejchž ran krev prýštila. Celou dobu však síly byly vyrovnané. Chvíli ležel bílý drak na černém, pak zase černý drak na bílém. Měla jsem hrozný strach. Celou dobu jsem vyplašeně couvala. Nevěděla jsem, co dělat. A pak se zase ozval ten tichý, děsivý dívčí hlas.

Jen volnost chceš,
Jít dál ale nemůžeš.

Strážce, princezna, velká moc,
Nikdo nechce temnou noc

Vládcem se máš stát,
Ty však nechceš vstát.

Jen volnost chceš
Dovolit si ji nemůžeš.

Temnota tě svádí,
Dobro tě vždy chrání.

Tvoje schopnosti jsou velké,
Někdy jsou však mělké.

Každý by je chtěl,
Avšak kdyby je měl,
Zase by je nechtěl.

Jen volnost chceš,
Tak postav se,
Ať ji dostaneš.
Jen volnost chceš.

Temnota tě svádí,
Dobro tě vždy chrání.

Poslední slova přibyla. Předtím básnička takhle nekončila. I přes to jsem však dostala šílený nápad.

,,tak dost!"zakřičela jsem, ač jsem měla roztřesený hlas, stejně jako kolena. Bála jsem se. Bála jsem se, když mě propálily dva páry očí.
***
Otevřela jsem oči a pomalu jsem se posadila. Seděla jsem v chladné cele. Do plic jsem ještě pěknou chvíli zhluboka nasávala zatuchlý vzduch. Z toku myšlenek mě vytrhla až bodavá bolest v dlani levé ruky. Podívala jsem se na ní. Moje ruce už nebyly svázané, avšak šrám na dlani, po kterém zbyde jistě jizva, byl bolestivý. Jizva ve tvaru čtvrtě měsíce.
***
Seděla jsem tam dlouho. Bylo mi...vlastně ani nevím, jak jsem se cítila. Na takovém místě člověk ztratí pojem o čase, zvucích, tvarech a pocitech. Prostě tam sedíte jako tělo bez duše. Táže duše bloudí kdesi po horách, pláži či vesnici. Přemýšlela jsem, kde jsou asi Zirk s Chrizsem. Mosen s Firem. A co je s Khraentem a tím vejcem? Ach...neměla jsem ho brát s sebou. Podívala jsem se na tetování na pravé dlani. Z oka mi ukápla slza.
V tom mě vyrušil z myšlenek jakýsi zvuk. Někdo si stoupl před celu. Byl to ten starší chlápek.
,,takže princezničko, rozhodli jsme se, že tě podrobíme malé zkoušce" koutky úst rotáhl do širokého úsměvu tak, že mu byly vidět žluté zuby.
,,nebo bych měl říct pokusu? Či průzkumu? No, je na tobě jak to budeš brát. Zvedej se a nedělej žádný hlouposti, nebo přijdeš o ty svý křidýlka. Klidně můžeš přijít i o hlavu, ale to asi nechceš" zavrčel a začal odemykat celu, zatímco přišel i ten mladší, ten "doktor" a ještě někdo, koho neznám. Postavila jsem se a vyšla ven z cely. Strach mě opět začal svírat svými silnými čelistmi. Starší odněkud vytáhl vcelku dlouhou dýku, byla velká asi tak jako moje předloktí a špičkou se jí dotkl mých zad.
,,teď hezky půjdeš a jestli se o něco pokusíš, garantuji ti, že se ta dýka zbarví tvojí krví!" zasyčel a mírně mě špičkou šťouchl, abych šla.
***
Přede mnou se otevřela velká kamenná aréna. Nechápala jsem to a bála jsem se. Zdi, podlaha i strop byly z kamenných kostek. Zapáchalo to tu hnilobou. Ve stěně byly dohromady 4 dveře, pravidelně rozmístěné proti sobě. Aréna byla kruhová a vedle dveří, ve kterých jsme stáli byla truhla, k níž muž došel a otevřel. Bylo tam tolik druhů zbraní, až jsem nechápala, jak se tam všechny vejdou.
,,takže, půjde po tobě 50 vojáků najednou. Všichni mají jeden cíl...zabít tě. Používej magii, zde rušič nefunguje, když už nebudeš moct, použij zbraně. Uvidíme, jak si povedeš a jestli to přežiješ" pousmál se chlap, strčil mě dál do arény a odešel. Dveře za ním cvakly. O pár momentů později už se už zbylé tři dveře otevřeli a v nic stáli vojáci. Pomalu vcházeli dovnitř, dokud nevešel poslední voják a dveře se zase nezavřely. Vojáci měli černé brnění a byli zahalení. Na tohle mě během všech hodin připravovali učitelé. Nejdříve jsem se zneviditelnila a trochu změnila pozici. Poté, ještě když vojáci stáli na místě jsem několik kostek v podlaze vysunula, což představovalo pro vojáky překážku. Budou muset dávat pozor aby nezakopli a nenabodli se na své dlouhé ostré meče s rukojedlem z černé kůže. Postavila jsem se do bojové pozice zrovna ve chvíli, když se vojáci rozeběhli tak, že tvořili jednu velkou ostrou stěnu. ,jak primitivní' pomyslela jsem si a když se ke mně vojáci už už blížili, teleportovala jsem se na druhou stranu arény, kde ještě před chvílí stálo všech 50 vojáků. Pak jsem zaútočila. Začala jsem střílet ohnivé koule, jednu za druhou. Vojáci je odráželi, když však některá našla svůj cíl, bolestný křik snad musel být slyšet až k mé cele. Pak jsem dostala mnohem efektivnější nápad. Okolo sebe jsem si utvořila vzdušný štít. Byla to taková hodně pevná bublina. Ze stropu se začal sypat jakýsi šedý písek. Po chvíli začaly padat kamenné kostky. Nejdřív jen pár, ale pak kamenný déšť sílil, až přes prach, který se zvedl nebylo nic vidět. Občas jsem přes rachot kamení zaslechla křik, ale já se dál soustředila na udržení bubliny.
***
Prach se konečně usadil. Těšila mě taková snadná výhra, ale zase...zabila jsem 50 lidí. Zničila jsem 50 rodin...ne. Nesmím takhle myslet. Neměli se přidávat k Povstalcům. Museli vědět, že proti mně nemají šanci. Všichni vojáci leželi pod sutinami. Pak mi to došlo. Nad mou hlavou bylo nebe. Modré nebe.

Čuus lidi! Oj tak jsem zas dala Len šanci utéct. Jak myslíte že toto dopadne? Chytí jí? Nebo uteče? A kde je Zirk a ostatní? Jsou taky uvěznění?

Mějte se, vaše Stormina Starina Karmina✌️
(Neptejte se, to nebyl můj nápad ten podpis ještě prodloužit😅 LessieLass )