Pro To Jsme Zrozeni

Část 2. Jména

,,Vstávat, Rein. Dneska máš velký den, královna s námi chce mluvit." zakřičel na mě skrz dveře bratr. Roi byl moje dvojče. Jediný pravý sourozenec, o kterém jsem věděla. Byl jen o pár minut starší než já, ale dělal, jako kdyby to bylo nula nula nic. 

,,Radši běž, nebo sem ještě vtrhne." zasmála se Katrina, která už stála na nohou a oblékala se do výstroje. ,,Posledně jsem myslela, že mě fakt zabije, ten cvok." 

,,Vždyť tě jen škrábl do ucha. Nedělej, že to bolelo víc, než ta moje řezná rána na paži." smála jsem se, zatímco jsem se zvedala z postele. Královně bylo jedno jestli jsou v řadách Děsivé legie muži nebo ženy. Hlavně, aby to byli bastardi. 

Stoupla jsem si ke své poličce a začala se taky oblékat. 

,,Už jsem myslel, že nevylezeš."  rýpl si Roi, když jsem vyšla. 

,,Trvalo mi to minutu a půl. Tak si nestěžuj." řekla jsem, zatímco jsem kolem něj procházela a pletla si cop. Většina dívek v táboře si vlasy ostříhala minimálně po ramena. Jen pár z nás si je nechává dlouhé. Já je mám skoro po prsa. 

,,Zajímalo by mě, co si přeje. Ještě si nás nikdy nezavolala. A už vůbec ne tak dopředu." řekla jsem. ,,Navíc jsem měla mít až odpolední službu. Mohla jsem si ještě pospat." 

,,Nech toho. Pozvala si nás sama královna. Nedělej, že to není věda." srovnal Roi se mnou krok. 

,,Není. Spíš mi vrtá hlavou, když bychom se klidě mohli jít hned v rámci tréninku prát. Dneska mám celkem chuť si tě podat, za to probuzení." zasmála jsem se. 

Prošli jsme branou pro služebnictvo, ale hlavním vchodem jsme došli naučenou cestou do královniných komnat. Tu cestu jsme pro její bezpečnost museli znát od sedmi. Takže jsme nepotřebovali komorníka. 

Zaklepala jsem na mohutné dveře a čekala na vyzvání. 

,,Vstupte." zazněl sladký hlas královny. Otevřela jsem dveře a vešla dovnitř, Roi hned za mnou. 

Černovlasá žena v rudých honosných šatech seděla u stolu u okna a upíjela z šálku. Chvíli jsem projížděla místnost a svět za oknem očima, abych se ujistila, že nehrozí nebezpečí. 

Z uvažování o možných hrozbách mě vytrhlo cinknutí hrnečku o podšálek, když se královna zvedla a otočila k nám. Její tvář byla krásně bledá, rty výrazně rudé a safírové oči měla obtažené černou linkou. Zepředu vynikala její oblá postava, což bylo nejspíš záměrně kvůli mému bratrovi. 

,,Vítám vás. Mé legendy." usmála se a my oba jsme se hluboce jako vojáci uklonily. ,,Jistě se ptáte proč tu jste." pronesla a přistoupila blíže k nám.  Oba dva jsme ji sledovali a zároveň vnímali zvuky kolem, aby se jí nic nestalo. Nesměli jsme mluvit v přítomnosti královny bez vyzvání nebo se pohnout. 

,,Ah! Nechte toho." rozhodila rukama a zaujala plnou pozornost nás obou na pár vteřin. Za tuto chybu si potom budu muset vymyslet trest. ,,Odpovězte na mou otázku, proč si myslíte, že tu jste."  

Pohlédla mi do očí. ,,Protože si s námi přejete mluvit, Vaše Veličenstvo." Lepší odpověď mně nenapadla. 

Obrátila oči v sloup a začala se smát. ,,Samozřejmě, že s vámi chci mluvit, ale o čem s vámi chci mluvit?" pohlédla na mého bratra. 

Nedovolila jsem si na něj pohlédnout, ale nepochybně sklopil před ní pohled k zemi, protože si povzdechla a odstoupila o krok. ,,Proč vám vlastně říkám legendy...? Ach ano! Protože jste mi nejvěrnější z celé Děsivé legie. Jen vy dva jste běželi mne zachránit, když jsem při jedné z poprav byla unesena Rebely a oni mne dokonce připoutali k hořícímu stromu. A to vám tehdy bylo jen dvanáct let!" Spráskla ruce, jako kdyby to byla věda. Spíš jsme se divili, že jsme za ní běželi z Děsivé legie jako jediní. 

,,Byla to naše povinnost." řekl Roi. 

,,To sice ano. Ale byli jste teprve v zácviku. Kdybyste se nerozeběhli, nikdo by vám to neměl za zlé."

,,Prosím, Vaše Výsosti, už o tom nemluvte. Smíme vědět, proč jste s námi chtěla mluvit?" opovážila jsem se, celkem troufalé otázky. 

Královna na mě pohlédla z plameny v očích. 

,,Mám pro vás úkol. Každý z vás si vybere další dva z Děsivé legie." Odmlčela se a znovu si usrkla čaje. ,,Bude ale složitější než se zdá." S prosbou pohlédla do našich očí. ,,Potřebuju, abyste mi unesli krále z Dinerska." 

Ztuhla jsem. ,,Neproběhla před dvěma týdny jeho korunovace?" zeptala jsem se. ,,Jeho otce, jste si již podrobila. Oblast Dinesrska je již pod vaším vedením, má královno." řekla jsem. 

,,Ano, ale... Nedávno má garda sebrala tři Rebely. První mlčel jako hrob. Tak ho zakopali. Druhý naříkal a plácal všechno možné, jen ne dobré informace. Třetí z nich, byl tak vystrašený a zničený ze smrti těch dvou, že mluvil sám. Doneslo se mi, že nový král nesouhlasí s mou strategii boje a vlády. Takže se rozhodl vytvořit Rebely. A jedině tím, že ho dostanu na kolena, jim dám, co pro to." Poslední slova mi zavrčela do obličeje, jako hladové zvíře. Pak mě pustila a s opět krásnou tváří vše shrnula: ,,Takže potřebuji, abyste mi ho přivedli. Zítra za úsvitu vyrážíte. Každý s sebou vezmete dva spolehlivé členy Děsivé legie. Snažte se ho přivést, co nejdřív, jinak z těch obav budu mít vrásky." Zatahala se za obličej a s lehkým smíchem se otočila zpět k oknu. ,,Zopakujte mi slova Děsivé legie, prosím. Tak ráda je poslouchám."

S Roiem jsme jednohlasně začali odříkávat: ,,Pro toto jsme byli stvořeni. Jsme ze všech koutů světa. Všichni beze jména. Zrozeni chránit královnu a její zem. Pro toto jsme byli stvořeni." Slůvka, která jsme ctili. Všichni beze jména, znamená, že jsme oficiálně čísla. Někdy si vyslouží trefné přezdívky, ale jinak jsme čísla. Jména nám dali otcové, kteří byli ochotni nás vyhledat. Ten náš za námi chodíval celkem často. 

,,Můžete jít." propustila nás královna, my se jí za zády uklonili a odešli. Cestou z hradu jsme nemluvili. 

Teprve až v lese, který obklopoval náš skrytý tábor nedaleko města, se Roi odhodlal promluvit: ,,Už víš kdo půjde?" 

,,Jednoznačně Katrin. Další nevím. A ty?" 

,,Vezmu Kile a Flyna. Těm dvěma věřím." 

Zase jsme mlčeli. Nikdy mezi námi nevládlo takové ticho. ,,Proč nevezmeš radši Sama? Je spolehlivější."

,,Momentálně zrovna nevycházíme nejlíp."

,,Tady nejde o přátelství, tady jde o úkol." vyhrkla jsem na něj. 

,,Neříkej mi, co mám dělat Rein. To, že ti otec dal podle starého jazyka jméno Královna neznamená, že jí jsi."

,,A to, že tobě dal jméno Král neznamená, že mi můžeš poroučet." 

Prudce se zastavil. ,,Nemluvme o jménech, Sedmdesátšestko."

,,Jak je libo, Sedmdesátpětko." Dál jsem na něj nedbala a vydala se zpět do tábora. Neměla jsem ráda roztržky nad jmény. Byly hloupé, ale jediné oživení, které jsme si mohli dopřát.