Pro To Jsme Zrozeni

Část 13. Mučení

Probrala jsem se v teplé posteli. Leknutím jsem  sebou trhla, ale zabolel mě pas. Odkryla jsem těžkou hřejivou peřinu a strnula při pohledu na lesklý  kov, který mi obepínal břicho a vpředu byl řetězem připnutý k čelu postele. 

Neváhala jsem a hledala spoj a snažila se ho rozpojit. Bezúspěšně. Hledala jsem své dýky, ale byla jsem odzbrojena. Pokusila jsem  se vstát, ale řetěz mě zastavil. Zkusila jsem pohnout s postelí, ale byla přidělaná k zemi. Musela jsem pryč. 

Vtom se dveře otevřeli. Stál v nich Roi s otcem. ,,Tohle je protizákonné!" křikla jsem na ně. ,,Revoluce jsou ilegální!" 

,,Uklidni se, zlatíčko." řekl otec. Nikdy mi tak neřekl. Nikdy mi neřekl přezdívkou. Maximálně Rein. 

,,Nejsem zlatíčko. Jsem-" polkla jsem. ,,Jsem Sedmdesátšestka. Nejsem zvíře. Jsem číslo. Nejsem dcera. Jsem bastard. Nejsem člověk. Jsem voják. Nejsem Rebel. Sloužím královně."

,,Už jsi skončila." utnul mě Roi. Mlčela jsem. ,,Hezký, ale nepravdivý proslov. Rein, ty nejsi číslo. Jsi víc než zvíře. Jsi člověk."

,,Nemám k tomu právo."

,,Tak já ti ho dávám. Dávám ti právo cítit emoce. Cítit lásku. Zamilovat se. Litovat někoho. Mít strach. Neposlouchat rozkazy královny." 

,,Královna mi dává rozkazy a práva."

,,Le Reine. Co to znamená?" zeptal otec. ,,Jak jsem vás to učil?"

,,Královna. Le Reine. Znamená ve starém jazyce královna. Ale já nemám jméno."

,,Máš. Dal jsem ti ho."

,,Pouze královna mi smí dát titul." 

,,To není titul." 

,,Prosím nechme toho. Slibuju, že pokud nebudu muset, nepůjdu po vás. Ale nechte mně jít. Nechtě mně jít domů." klekla jsem si na kolena a sepjala ruce. 

,,Nechci stát na opačné straně než ty, sestřičko." klekl si Roi přede mě. ,,Nech mě ti pomoc."

,,Nepotřebuji pomoct. Jsem v pořádku."

,,Jsi slepá. Dovol mi ti otevřít oči."

,,Nechte mě jít." řekla jsem třesoucím se hlasem. 

Roi se podíval na otce. ,,Možná se nesmíme bát, ale tolik strachu jsem ještě nikdy neslyšel." Oba na sebe kývli. Ne. Já jsem necítila strach. Strach mi je cizí. Nemůže mě ovlivnit. Zato herectví mi šlo vždy.

,,Ne. Nechte toho. Prosím. Raději mi vyřízněte jazyk, ale nedělejte mi toto."

,,Psychika nebyla zanedbaná, ale je celkem zvláštní." zhodnotil Roi můj stav. ,,Nebojí se bolesti. Ostatní se báli."

,,Prosím..." tato slova mi nešla přes jazyk, ,,bratře." 

,,Ale nebojí se udělat cokoliv, abychom jí uvěřili." odvětil otec. 

,,Víc takových činů, a uvěříme." odpověděl Roi s úsměvem. ,,Zavolej Esprita. Čas na jeho práci." Věděla jsem, co bude chtít dělat.

,,Ne. Ne. Nepouštějte ho sem. J-Já-Já-Já mám z něj strach." Prosím uvěřte mi. 

,,Neboj se, sestřičko. Brzy za tebou přijdu a... zahrajeme si karty, ano?" políbil mě na čelo, zatímco jsem šeptala: ,,Prosím. Prosím. Prosím..." 

Teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že otec tu není. Dveře se otevřel a tam stál Esprit. Roi se na něj usmál a já v tu chvíli vstala a přelezla postel na druhou stranu a pokusila se schovat za matraci. Oba dva se mi smáli a cestou se poplácali po ramenech.